prosinec

Čas vánoční

Konečně mám vše zabaleno a letím za Alex. Na ten klid doma se rychle zvyká, ale pusinky a mazlení mi chybí čím dál víc. A tak hned na letišti jsem jimi doslova zasypána a Alex nepouští mou ruku ani v autě. Čechy mě přivítaly sněhovou nadílkou a tak neváháme a hned druhý den jedeme lyžovat. Alex to už s dědou, mým tátou, párkrát zkusila a tak jen kulím oči. Copak dědové, ti ví jak na to. Když jsem já byla malá, tak jsem taky nejraději jezdila s mým dědou na lyže. Přesněji řečeno tátou jsem se nechala malinko potrápit na lyžích a pak hupky dupky s dědou do hospůdky na čajíček. Alex ale žádné velké čajíčkování na horách nezná. S dědou to brousí na lyžích tak dlouho, dokud ji udrží nožičky, pak se zastaví u tety na bylinkový čaj a u babičky na chatě pak sbírá sílu na další den. Prostě to není žádná bačkora, jako jsem bývala já!

Ještě tentýž víkend jsme se vydali se na bohatýrské vánoce do Mořiny. Bylo to velmi příjemné poklábosit si se starými či novými známostmi podobného ražení, zatímco se děti bavily samy aniž by rozebraly dům bez permanentního dospělého dozoru. To je jeden takový podstatný rozdíl mezi dětmi v USA a doma. Tady v USA se hodně oslav koná mimo rodičovský dům. Když to vyzkoušíte doma, tak pochopíte proč! Na Mořině si malá i velká děcka zalezly do vypnuté sauny, vykládaly si příběhy a vyhlížely bohatýrského Ježíška. A dočkaly se! Venku pod ozdobeným stromem nakonec našly spoustu dárečků. Také tam našly papírový balón, na který jsme všichni napsali svá přání, zapálili pohon a po nafouknutí jsme ho vypustili vzhůru k nebesům. Ještě dlouho potom jsme ho viděli jak stále září jeho světýlko. Tak ať se každému jeho přání splní.

Než za námi přiletěl Honza (jako obvykle každý rok touto dobou sedí na konferenci v San Francisku) tak jsem stihla oběhnout pár úřadů, dokoupit nějaké dárečky, zajít s Alex na výstavu Betlémů a projít se po Malé Straně. Něco jsem zvládla sama, protože na Národní, kde vyřizují řidičáky mají na úřadě malou školku, kde můžete své děti na určitou dobu odložit a hodné paní je ohlídají. A tak zatímco já čekala ve frontě v bance či na úřadě, Alex malovala nebo si hrála s dětmi. Největší zážitek ale měla Alex z výstavy šatů princezen v Praze ve Strahovském klášteře. Na výstavě měli nejenom šaty princezen z neznámějších českých pohádek, ale také cestovní plášť z Arabely, zpívající poupátko z Pyšné princezny, kopec soli z pohádky Sůl nad zlato apod. Po shlédnutí výstavy jsme měli možnost si pár kostýmů obléknout a tak Alex se svou kamarádkou proměnili v princezny. Bohužel všechno jednou končí a tak ani prstýnek s kamínkem nezahnal Alexinu touhu vlastnit takové opravdovské princeznovské šaty. Život je někdy pes.

Už s Honzou jsme se pak přesunuli na chatu a jezdili na hory ostošest. Sněhu na tam bylo dost a tak jsme se prolyžovali s malými přestávkami až do Nového Roku. Ježíšek byl velmi štědrý a nechal Alex dárky všude. A nebyly tam žádné brambory jako na Mikuláše! Toho Alex letos viděla poprvé v životě a tak měla přeci jen trochu strach, jestli moc nezlobila a jestli ji ten Ježíšek něco pod stromeček přinese. Svůj dopis Ježíškovi napsala dokonce v češtině, kdyby náhodou neuměl anglicky a v Čechách přece Santa Claus dárky nenosí. Snažila se pomáhat jak jen se dalo, pekla s babičkou cukroví, pomáhala mi zabalit dárečky, zdobila stromeček a tak se nakonec dočkala. Ale vánoce nebyly jen dárky. Byly to Eliščiny pokusy o první krůčky, bobování na sotva poprášeném svahu s Nikolou, návštěva velké Elišky, babiček, bláznivý ohňostroj, bruslení na rybníce, hraní her, koukání na pohádky, krmení sýkorek. Prostě rodinná pohoda. A tak to má být.

Co jsme nestihli, jsme nestihli. Třeba to doženeme příští rok. A nebo taky ne, hlavně aby jsme si to užili. A vy taky, tak hodně štěstí v tom novém roce!

 listopad

Čas dýní a strašidel

Alex teď na podzim hrála fotbal ostošest, ale našel se čas i na nějaký ten orienťák. Naše malá běžkyně si teď na podzim vyběhala titul Malého Trola. To je takový odznak zdatnosti, který uděluje USOF (Federace orientačního běhu USA) malým dětem za jejich pokroky v orientačním běhu. Má to několik úrovní, Alex zatím prošla tou první, kde je vlastně jen potřeba zúčastnit se určitého počtu závodů a jevit zájem o hledání kontrol. Dostala krásnou nášivku na kterou je hrozně pyšná a s chutí se vrhla do plnění dalšího stupně, Malé Veverky.

K podzimním radovánkám tady neodmyslitelně patří návštěva nějaké farmy, kde kromě bludiště v kukuřičném poli, skluzavky ze slámové hromady a jiných podobně laděných atrakcí, vyberete tu nejlepší dýni, kterou musíte doma vykuchat a vyřezat. A tak jsme vyrazily na jednu, pro nás už známou, pohádkově laděnou farmu. Alex tam měla asi největší zážitek ze slepic. Snažila se je pohladit a oni ji neustále utíkali. Tyhle městské děti mají fakt divné choutky. To její táta jako malý kluk se raději držel od slepic co nejdál, aby je náhodou nemusel "pást". Dýně jsme tam dostaly, ale jen takové docela maličké.

Koncem října za námi přiletěla moje mamka a tak jsme ji a ještě naši kamarádku Katku vytáhly na výlet do Dýňovic (Pumpkinville). To je další taková podzimní atrakce. Vyrazily jsme tam v pracovní den a tak to vypadalo dost opuštěně. Žádné občerstvení, malování na obličej a další tahače peněz, prostě paráda. Mají tam velikou ohradu s lamami, krávami, kozami a ovečkami, kde se můžete volně procházet a krmit ty, které ještě nejsou přesycené nabízenými granulemi. To bylo něco pro Alex. Když jsme dostaly z toho krmení hlad a žízeň i my, zašly jsme si na místní ochutnávku čerstvého moštu a jablek. Nasyceni přírodním vitamínem C, jsme se přesunuly na atrakce. Protože tu bylo opravdu moc málo lidí, nenechaly jsme v tom Alex samotnou. Vyzkoušely jsme si na vlastní kůži dlouhatánskou skluzavku, pohoupaly se na houpačce, vyskákaly se v nafukovacím zámku atd. Nakonec jsme si každá vybrala jednu krásnou dýni a cestou domů jsme se svezly přívozem. Doma jsem pak ještě musela očistit objektiv od foťáku. Nějaká lama mi ho oblízla.

Hned po výletě jsme se vrhly do příprav na Halloween. S babičkou jsme vykuchaly dýně a vyřízly strašidelné výrazy. Pak jsme vyrobily kostým Odety z Labutího jezera pro Alex a masku prince pro Honzu. Alex na oplátku pomohla udělat masku malíře pro babičku (pomalovala jí barvou košili) a já si nabarvila vlasy na červeno a nechala si narůst čertovské růžky. Na Halloween se k nám slétlo pár čarodějnic a čarodějníků, několik bláznivých vědců, Caesar, plavec a královna plesu. Alex samozřejmě vyrazila se sousedkami na "Trick or Treat". Donesla si spoustu sladkostí, ale stihla jsem je včas zabavit a naštěstí upadly brzy v zapomnění. Aby se dospělácká party líbila i Alex, vyhlásili jsme soutěž o vytvoření nej... ducha. Moje kolegyně Liz tušila, že když nakreslí ducha-princeznu, má v kapse Alexin obdiv. Já jsem už z princezen dávno odrostla a tak jsme nakonec vyhlásili dva vítěze.

Následující den se k nám slétly trochu menší čarodějnice, vojanda, astronaut a nějací batolící se plyšáci. Já jsem vyrobila mapu okolí a Honza připravil orienťáky pro 2 věkové kategorie, pro malé a ještě menší děcka. Pak následovala domácí zelňačka a když se setmělo Honza ještě udělal takovou malou noční stezku odvahy. Místo fáborků rozvěsil svítící tyčinky. Některým dětem trochu spadl hřebínek, ale postupně se odvážili všichni. Na této noční stezce museli projít také kolem jednoho plastového kostlivce na houpačce a u chechtající lebky našli poklad se zlatými čokoládovými mincemi. Chechtající lebku jsme ale raději umlčeli, neb některé děti měli hrůzu i z mých červených vlasů a čertovských růžků. Příště ale nevyměknem!

Kromě všelijakých bláznivin jsme tenhle víkend ještě stihly 2 fotbalové zápasy a 1 orienťák. Pár dnů nato nás navštívila moje sestřenka Táňa s rodinou a tak Alex měla opravdu veselo. Hned jsme využili Tánina výtvarného nadání a domalovali s děckami strašidelné masky,na které nám nezbyl o víkendu už čas. Nejen, že se vyvedly, ale také jsme zřejmě zachránily náš dům od pohromy. No dovedete si představit, jak by to dopadlo, kdybych dala na strašidelné oslavě 10-ti rozjařeným dětem do rukou štětce a barvy?

Táňa se také stala prvním hostujícím umělcem našeho malého výtvarného kroužku. Ten vedu od září pro Alex a její kamarádku Sophii. Každý týden se scházíme aspoň jednou a kreslíme mnou zadané náměty, používáme různé techniky a média. Nemyslete si, že děláme něco zvláštního. Účelem bylo přinutit Alex kreslit něco jiného než princezny. A funguje to! Není to až tak moc práce navíc, stejně u nás Alex se svojí kamarádkou často kreslily a tak jediné co se změnilo je, že princezny Alex kreslí už jenom 6 dní v týdnu a ten jeden poslouchá mě!

Trochu bláznivé období teď vystřídal klid. Babička sbalila kufry a spolu s Alex odcestovaly do Prahy. Konečně jsem se zas po dlouhé době zašla na můj kroužek kreslení, zpracovala pár fotek, napsala pár řádků do deníčku. Možná je ten klid až moc velký! Ale práce mi jde od ruky a čas opravdu letí a tak budeme s tou naší cácorkou už brzy spolu. Alex to také rychle ubíhá. Skoro denně poslouchám to její veselé brebentění do telefonu a s nadšením poslouchám, jak se její americký přízvuk pomalu vytrácí. A tak odpočítáváme dny. Už jenom 10, 9, 8, 7, ....

 říjen

Podzimní fotbalová liga

Naše Alex miluje balet, princezny, šaty, kytičky atd. A tak jsem si řekla, že špetka fotbalu by té naší květince neuškodila, ba naopak. Navíc tu máme pro děcka fotbalový klub, který pořádá tréninky a zápasy každé jaro a podzim, pár minut od našeho domu. Alex nad nápadem zajásala a hned se mě zeptala jestli bude moci nosit na fotbal tu krásnou růžovou minisukni s nějakým pěkným tričkem. A tak jsem ji zapsala.

Nejprve jsem ji přesvědčila, že fotbalový dres tvoří trenýrky, tričko a podkolenky. Ještě jsme pořídily chrániče a kopačky a vyrazily jsme na první trénink. Alex na začátku protestovala, že chce trenérku, ale nakonec se smířila i s chlapem. Na prvním tréninku jsem poznala, že mě žádné čtení či zdlouhavé sezení nečeká, jelikož se i od rodičů očekává aktivní pomoc. Celý fotbalový klub tvoří skupina dobrovolníků, jež trénují, organizují, shánějí a rozhodčírujou pouze pro lásku ke sportu a dětem. A tak ani já, fotbalem doposud neposkvrněná, jsem nezůstala stranou.

Alex patří do skupiny 3 až 4 roky a tak v její skupině jsou kluci a holky, které ještě moc trenéra nechápou, nebo neví co dělat, případně obojí. Naštěstí jsou tam i děti, které už vloni hrály, tudíž tvoří oporu týmu. Na tréninku rodiče pomáhají nahrávat míč, zkoušet útok a obranu, usměrňovat děti apod., jelikož mnohé děti se sotva trefí do míče natož tak někomu nahrát. Po prvním tréninku následoval hned první zápas. To bylo něco! První půlku obrečeli snad všichni v oddíle, včetně Alex. Ani se člověk nemohl divit. Děcka nechápala moc dobře, co se od nich chce, proč se na ně ostatní děti po zapískání vrhají a berou jim nekamarádsky míč, proč na ně všichni volají, že mají běžet za míčem apod. V poločase to vypadalo, že Alex už do hřiště nikdy nedostanu. No nazdar! Postupně se to ale zklidnilo, děti se vrátily do hry, ti zkušenější i zaskórovaly a už byl naštěstí konec. Pozdravili se spoluhráči a rodiče udělali dlouhou slavobránu, která to vše zachránila. Skrz ní všechny děti nadšeně probíhali a zapomněli na nějaké slzičky. Usmívající Alex odsouhlasila pokračování své nadějné fotbalové kariéry a tak jsem si oddechla. Později jsem se od zkušenějších rodičů dozvěděla že takovýto začátek je zcela běžný a na dětech nezanechal tento zážitek žádné trvalé následky.

Jediným slabým bodem tak zůstalo oddílové jméno. Alexin návrh Fialové Květinky neprošel. Fialové proto, že její oddíl dostal fialové dresy. Naštěstí se příště objevil maskot lva ve fialovém dresu a tak se i Alex smířila s názvem Purple Lions (Fialoví lvi).

V úterý byly tréninky a v sobotu, někdy i v neděli se hrál zápas. Soupeře tvořily oddíly ze stejného klubu stejné věkové kategorie. V nějakých místních novinách pak vycházely i krátké popisy zápasů. Skóre se sice u těchto nejmladších fotbalistů oficiálně nepočítalo, ale hra to byla vždycky velmi dramatická. Kam se na to hrabe kdejaké mistrovství! Trefí se hráč do míče? Nejde na vlastní bránu? Ví vlastně co se děje, nebo ho zaujala tráva na hřišti? Uteče brankář před míčem z branky? A podobných situací byla spousta. Někdy se stalo, že rodič musel jít doprovodit hráče přímo do hřiště a dodat mu odvahu na výkop míče nebo ho morálně podporovat vedle branky. Alex se ale velmi rychle zlepšovala a brzy se stala oporou týmu.

Zápasy byly poměrně náročné i pro rodiče. Takové aktivní fandění dá zabrat. Sezóna trvala asi 2 měsíce, Alex se mezitím naučila slušně kopat a bránit. Dala i několik gólů. Na nahrávky se zatím nehrálo, ale na jaře už budou zkušenější a třeba se i nějaké taktice přiučí.

Sportu zdar a fotbalu sláva!

 září

Naše velrybářská výprava aneb cesta na sever

Zdálo se mi, že po pracovně stráveném létě bychom měli využít nádherného podzimu, a tak se na Honzovu konferenci v Novém Hampshire (stát, který leží od nás 800km na SV) vypravila celá rodina. Cestou jsme se chtěli zastavit u známých v New Yorku, pobýt par dnů v malebném přístavním městečku Portsmouth v Novém Hampshire, a nakonec si odskočit do Syrakus ve státě New York na mistrovství USA v orientačním běhu. Plán to byl bezvadný, počasí vypadalo nadějně a tak jsme nabalili do auta Honzovu prezentaci s oblekem, stan a kompasy a v neděli kolem poledne jsme vyrazili.

Cesta ubíhala docela rychle a aby to šlo ještě rychleji, cestou na jedné placené dálnici jsme si pořídili EasyPass. To je takový čip na auto, který zaznamenává vjezdy a výjezdy na placené silnice a automaticky vám to posílá na účet. A tak nemusíte zastavovat, popojíždět ve frontě, hledat drobné atd. U nás moc placených silnic není, ale tady cestou na sever jich je poměrně dost a tahle cesta byl dobrý důvod, proč se upsat ďáblovi. Hned jsme ho taky použili a ... No nazdar!. Hned po vyjetí z placené silnice nám došlo, že jsme porušili pravidla a tak nám asi přijde pokuta za nesprávné použití čipu. Když jsme totiž najížděli na placenou silnici, tak jsme dostali malou kartičku s kódem místa, kde se vjíždí, aby bylo jasno, kde jsme na placený úsek vjeli. Ale při výjezdu jsme jen projeli bránou, která si naskenuje čip, takže tam bude chybět místo vjezdu. S tím už nic nenaděláme, jede se dál.

Cestu jsme měli naplánovanou skrz New York City a tak jsem raději studovala mapy a pokyny, kde, kam a jak odbočit. Doprava začala houstnout, a houstla a houstla. Kam se hrabe ten náš kruhový objezd kolem D.C. se 4 až 5 pruhy v jednom směru. A těch cedulí a kamiónů. Blížíme se krokem k dvoupatrovému mostu přes Hudson River. Popojíždíme krokem do kopce. Pruhy se tu spojují a rozpojují, všude samý kamión a my jedem po metrech, krok sun krok. Alex si stěžuje na nějaký smrad, někomu se pálí spojka či co. Hm, to se kouří z našeho auta. Sakra, kouří to čím dál víc a Alex taky protestuje čím dál víc. Sotva se nám podařilo dostat k nějakému ostrůvku od připojovacího pruhu. Nalevo auta, napravo auta a kouř.

Super! Stojíme na vjezdu jednoho z nejrušnějších mostů NY a voláme o pomoc VW asistenční službu. Ale to už u nás zastavuje nějaký odtahovač. Tvrdí, že nás odtud můžou dostat jenom oni, jelikož na ten most mají licenci. To trošku zavání, ale naše asistenční služba nám to potvrzuje a doporučuje se nechat odtáhnout z mostu a pak si nás převezmou oni. Během pár minut jsme z toho dopravního pekla venku a lehčí o $200. Jo, tolik nás stálo odtažení asi 2 km dlouhé. Navíc, jako správní vydřiduši, to chtějí v hotovosti. Kdo by sebou nosil tolik peněz? Ale na takovéto situace jsou zřejmě zvyklí, protože nás velmi příhodně vyklopili na parkovišti vedle nějaké banky. A tak si k výdajům ještě můžeme přičíst poplatky za výběr z cizího bankomatu. Pakatel! Teď už jen počkat na VW asistenční službu a budem snad brzy za vodou.

Ke známým je to ještě tak hodinu a tak jim voláme, aby nás nečekali, že přespíme někde poblíž opravny, kde se nám ráno na auto podívají a nebudeme muset překonávat ještě navíc ranní new-yorskou dopravní zacpu nadvakrát. Asi po třech hodinách telefonátů jsme konečně získali taxi, zarezervovali předražený hotel a dočkali se naší asistenční služby. Uf, konečně odjíždíme do hotelu. Alex se tohle dobrodružství začíná líbit, my s Honzou jsme už méně nadšení. Zítra se prostě musíme dostat do Nového Hampshiru, aby Honza stihnul svoji prezentaci.

Ráno se dozvídáme, že oprava potrvá asi dva dny a tak pronajímáme auto, přeložíme Honzův oblek a prezentaci a jede se dál.

Nový Hampshire vypadá úžasně. Jsme ubytovaní v krásném hotelu hned vedle středu města. Tak moc luxusním, že si ani auto nemůžete zaparkovat sami. A tak na internetu večer studuji jaké tipy je vhodné dávat hotelovým poskokům. Raději s Alex pořádáme celodenní výlety abychom nepřišli na buben. Naštěstí je tu spousta příležitostí. Sice jsme tu byli už jednou před 4 lety, ale stále je co objevovat. Zatímco Honza sbíral vědecké poznatky v konferenčním sále, my jsme sbíraly mušle na pláži, fotily majáky, navštívily jsme dětské muzeum a jungle-gym pro děti. Prošly jsme se přístavem, procouraly jsme historické jádro města. A hlavně jsme vyrazily na velrybářskou výpravu.

Nalodila jsme se s Alex, foťákem, teplýma bundami a dalšími turisty na loď a vypluli jsme na oceán. Celý výlet trval asi 4 hodiny. Viděli jsme asi 3 druhy velryb, celkem možná tak 13 kusů. Sice neměly příliš akrobatickou náladu, ale vyfukovaly vodotrysky vody a ukazovaly svoje ocasy, jak se na správné velryby sluší. Obojí souvisí s dýcháním velryb, tak jim ani nic jiného nezbylo. Díra na vodotrysk je vlastně jejich nos, a ten musí velryba vystrčit ven, vydechnout, to způsobí malý vodotrysk a hned dokud má tento "nos" na zádech nad vodou tak se nadechne. A to mávnutí ocasní ploutví má také praktické vysvětlení. Některé velryby se chtějí potopit rychleji, proto se začnou potápět pod velkým úhlem a tak ten ocas při tom vystrčí. Však si to vyzkoušejte sami, až si půjdete zaplavat.

Alex měla největší radost z Humpback velryb (humpback-hrb na zádech), protože je zná ze svého oblíbeného seriálu. Ty jsou dokonce pojmenované, protože mají jedinečný černobílý vzor na ocase a je to zrovinka ten druh co se potápí rychle a mávne ocasní ploutví. A tak si lodní biolog prohlédl jejich "vizitku" na ocase, podíval se do velrybího katalogu a představil nám je jménem. Byl to super výlet, na kterém jsme se dozvěděli spoustu velrybích faktů, na vlastní oči viděli ty nádherné obrovské savce a projeli se lodí. Byl krásný slunečný den a tak Honza měl navečer ještě malou přednášku o velrybách. S pobavením pak porovnával barvu mého opálení, nebo spíš připálení k humrovi, kterého měl na slavnostní večeři. Mě ta humrová barva tak humorná nepřišla. Alespoň Alex jsem naštěstí nezapomněla před výletem namazat opalovacím krémem.

Nakonec Honza s Alex ještě prolezli historickou ponorku Albacore, zakotvenou nedaleko od hotelu a v pátek ráno jsme vyrazili zpět do NY pro naše auto. Od rána pršelo a pršelo. Zaplatili jsme půjčovné za auto, zaplatili jsme nehoráznou sumu za opravu našeho auta, podívali se na mapu a na to mokro všude kolem a rozhodli se, že místo dlouhé cesty zpět na sever, tentokráte do Syrakus, na to orienťácké mistrovství, pod stan a do mokrého lesa vyrazíme rovnou na jih, domů, do vlastních postelí do Marylandu. Však jsme toho prožili už dost a nakonec, aspoň ta velrybářská výprava se zdařila. A o mistrovský titul můžeme bojovat třeba příští rok!

WEBovsky pocitadlo