19. srpna

Kolo a voda

Pokusím se sepsat zážitky z posledních dnů, dokud je mám ještě v živé paměti. Toto sobotu jsme vyrazili na orienťácký trénink. Z tréninku před 14 dny jsme si přivezli domů spoustu klišťat a chiggers (to jsou malé potvory, které jsem popisovala 5. října 2007) a tak jsme uvítali takový netradiční městský orienťák. Honza vyrazil s Alex na delší trasu na kole a já šla pěšky tu kratší. Pár prvních společných kontrol jsme se vzájemně předbíhali, ale pak se naše trasy rozdělili. K mému překvapení jsem byla v cíli dřív než oni, protože se jim za poslední kontrolou rozbilo kolo a tak Honza musel do posledního kopce vytlačit kolo i Alex. Zkrátili jsme tedy super večeři a pokec na zahradě u Valerie, která celý trénink zorganizovala a jeli do cyklo-obchodu opravit kolo. Díky dopravní zacpě jsme dorazili pár minut po zavírací době. Problém! Ráno jsme se chystali na cyklo-kajakový výlet. No nedá se nic dělat, musíme si druhé kolo pronajmout.

S buřty v chladícím boxu a jedním kolem na střeše jsme se přesunuli do Pensylvanie k Ohiopylskému národnímu parku. Tam jsem si půjčila kolo s hrozně nepohodlnou sedačkou, jak se později ukázalo, a vyjeli jsme společně kolem Yough řeky po proudu naladit se na vodu, kterou budeme následující den sjiždět na kajaku. Cestou jsme se trošku okoupali v řece a počítali rafty a kajaky, obdivovali kytičky a tak jsme našlapali 34km. Navečer nám zase těsně zavřeli obchod a tak to vypadalo, že buřty k večeři budeme smažit leda tak nad kempovým vařičem. Naštěstí kemp se po vikendu vyprázdnil a Honza s Alex našli pár polínek okolo prázdných ohnišť. Hurá. Kemp byl bezvadný a prázdný, ležel mezi řekou a kolejemi. Řeka byla super na večerní koupání. Takové koupání bez plavčíka a plavek jsme už dlouho nezažili a zase asi nezažijem. Koleje už tak super nebyly. Ale pro Alex to byla atrakce taky a tak obdivovala vlaky projíždějící kolem a zvesela počítala vagónky. Já osobně bych si tuhle podívanou klidně mohla odpustit. Hlavně v noci!

Večer, po západu slunka, jsme šli obdivovat místní netopýří budku. Majitelé kempu ji tam postavili, aby rozšířili populaci netopýrů, kteří se krmí komáry a tím se zbavují těchto krvelačných bestií přirozenou cestou. V budce jich prý přes den spává pár stovek a po západu slunka vylétávají všichni na lov. Domů se prý vraci s plnými břichy za úsvitu, ale to jsme už nekontrolovali.

Ráno se zdálo zprvu nějaké vlhké, ale než jsme se pobalili, už se na nás sluníčko zase smálo. Tak jsme se namazali, nasadili vestu a Alex také přilbu a hurá do peřejí. Obyčejně si tu lidi půjčují rafty, ale nás je málo a tak jsme se rozhodli pro kajaky. Honza, coby zkušený kormidelník vyfasoval Alex a kajak pro dva. Já, coby zkušeny háček a nezkušený kormidelník (ten co sedí v lodi ve předu a hlavně maká, narozdíl od kormidelníka, který odpovídá za řízení lodě), dostala kajak pro jednoho. Byla jsem uklidňována, že tyhle rekreační typy kajaku se jen tak nepřevrátí a že tam jsou peřeje tak maximálně 2 až 3 třídy vodácké klasifikace. Mrkněte se na schématický plánek řeky. To mě sice moc neuklidnilo, ale Honzovi jsem důvěřovala, však jsem s ním už pár řek sjela. Alex je tedy v bezpečí a já přece umím plavat!

A tak jsme odrazili od břehu. Honza si mohl libovat, že konečně přes svého háčka vidí, a já se snažila zjistit, proč se ten kajak neotáčí jako kanoe. Po sjetí prvních peřejí mi došlo, že to asi zvládnu, ale bude lepší, když si tu šprcku přece jen oblíknu (šprcka - to je taková sukýnka, kterou si vodák oblíkne na sebe a lem přetáhne přes okraj kajaku, aby mu tam nešplouchala voda). Tedy ne že by tam byly až tak divoké peřeje, ale díky mému nezkušenému řízení, se mi podařilo se dostat do těch nejšplouchavějších a na rozdíl od Honzy s Alex jsem nabrala nějaký ten liter či dva vody. Po druhých peřejích jsem zjistila, že přestože se mi podaří trefit skoro každý šutr, loď mi to odpustí a jen tak snadno se se mnou neotočí. Alex si to mezitím užívala plnými doušky, i o pádlování se trošku pokoušela na klidnější vodě.

Cestou jsem se snažila vylepšovat techniku, ale nějak to nefungovalo. Když jsem si plánovala, že objedu kámen zprava, tak mě to stočilo doleva a vice versa. Anebo přes, pokud to šlo. Když jsem poslala Honzu prvního, abych okoukala styl, tak to dopadlo podobně. Navíc se mi Honza tak trošku vysmíval, že co jsem to za mámu, když posílám do peřejí své dítě jako první. Jedny klidnější peřeje jsem dokonce nafilmovala jak je Honza a Alex s přehledem zvládají, tak se pokochejte sami.

Na naší konečné jsme si všichni dali obrovskou zmrzlinu a pak lehce přismahnutí vyrazili domů. A ačkoliv mě na druhý den bolelo kdeco, stejně se budu těšit na nějakou další vodu! A Alex jakbysmet.

  červenec-srpen

Prázdniny

Začátek prázdnin nemám moc ráda. Tak za prvé, všude se v národních parcích vyrojí spousta lidí, hlavně o víkendech. Za druhé, naše paní na hlídání si bere každoročně dovolenou a tak v době, kdy se to na univerzitě konečně uklidní a můj šéf chytí druhý dech, já nevím co dřív. A tak jsem letos Alex vzala na jeden den do práce. Moje kolegyně mi slíbila, že mi jí trošku zabaví a tak jsem uzmula pár pracovních hodin. Alex se mezitím vznášela v oblacích. Moje kolegyně ji udělala s mým tichým svolením tzv. "makeover". Natočila jí vlasy, namalovala nehty a bůhví co ještě. No hlavně, že jsem jsem měla na chvíli klid.

Další den jsme si k Alex přibalila ještě její kamarádku Sophii a jeli jsme do parku na motýlí výstavu, vyfotily spoustu fotek a poté se schladily v bazénu. Další den jsme vyrazily ještě na farmu nasbírat višně a borůvky. Bylo docela legrační jak Alex učila Sophii plivat pecky. Sama zatím doplivne sotva za špičky svých bot. Také se holky pokoušely lézt na strom a vykládali pak každému jak vysoko vylezli. Podle mého odhadu se Alex dostala tak 1m nad zem, haha. Večer jsem jim na verandě postavila stan na tzv. "sleepover" (přespání u kamarádky). Pro Sophii to byla vůbec první noc ve stanu a tak byla trošku vylekaná. Pak si ale holky zahráli hru o strašidlech, přečetli si jednoduchou strašidelnou povídku a v jedenact konečně únavou odpadly. Ráno jsem je pak musela tahat ze stanu já. Ten den totiž nastalo střídání stráží a pro změnu jela Alex do práce s tátou.

4. června jsme jeli za mojí kamarádkou Emily na party ke Dni Nezávislosti. Emily bydlí na břehu Chesapeak zálivu a tak jsme měli bezvadný výhled na ohňostroje v sousedství. A samozřejmě výbornou společnost a pohoštění. Jen Alex tam byla jediné dítě a tak se pěkně předváděla jak úžasně nadaný, roztomilý a poslušný potomek je. Tedy ne že by nebyla, ale tam se fakticky překonávala ;-). Snad to bude mít pozitivní vliv na mé kolegy a příští rok už tam bude dětí víc.

Následující týdny jsme trávili pracovně, jen jsme to občas proložili jízdou na kole či orienťáckým tréninkem. Vlastně jsme ani moc nemohli cestovat, neboť Alex se konečně osmělila a nechala se zapsat do plaveckého oddílu, do skupiny začátečníků. A tak jsme 4x do týdne jezdili na její trénink. Dělala tam větší pokroky než se mnou a já měla navíc celých 45min na moje plavání. Pak ještě tak hodinku blbnutí ve vodě a alou domů na večeři. Oddílové plavání už ale skončilo a tak máme teď větší klid. Ke konci si už i Alex tak trochu stýskala, že nemá večer čas na kreslení a hraní si s panenkama.

Sarah, dcera mé sestřenice slavila začátkem srpna narozeniny a tak jsme s Alex nakoupily dárečky a zamířily s Alex na jih. Honzu jsme nechaly doma, aby měl klid na práci a nestěžoval si, že ho z toho našeho brebentění brní uši. Cesta byla dlouhá jako obvykle, ale zvládly jsme to. Holky si užívaly velkého zahradního bazénu, Sarah učila Alex bagbinton, zašly jsme do dvou různých dětských center a namalovaly jsme hrníček, oslavily narozeniny a podívaly se do nedalekého města do galerie, kde vystavuje obrazy moje sestřenka. Moc pěkné, však se můžete podívat taky.

  30. června

Střípky

Vloni jsem tajně doufala, že se Alex naučí "plavat" pod vodou. Boužel pod vodu jsem jí dobrovolně nedostala. Když jsem ale letos zahlédla v obchodě hračky na potápění (prostě takové co jdou ve vodě hned ke dnu) v podobě princezen, řekla jsem si že to zase zkusíme. Naše Alex totiž miluje princezny, maluje princezny, hraje si na princezny, z plyšových medvědů dělá princezny atd. Tak jsem jí dala možnost zachraňovat princezny. Stačilo jedno odpoledne, aby ztratila všechny obavy a zábrany a po dvou hodinách se naše Alex potápěla nebojácně pro princezny až na dno, snažila se plavat pod vodou a hlavně z toho měla obrovskou radost. Copak radost, tu jsem měla taky, ale hned se ukázalo, že to má i stinnou stránku. Naše dítě se teď vrhá do jakékoliv vody bez zábran, tvrdíc, že umí plavat, ha ha. Teď z ní opravdu nesmím spustit oči ani na chvilku!

Další věc do které se Alex vrhá s nadšením je čtení. Má to ale také pár háčků. Například výběr jazyka. Já se můžu snažit naučit číst Alex česky, ale problém je se slabikáři. Spousta jmen a slov, která tam jsou, běžně nepoužíváme. Abychom se tomu trošku vyhnuli, začala jsem Alex psát nějaké texty sama. Nejlépe fungují takové malé indexové kartičky. Občas na ně napíšu hádanku (jako např.: Je to kulaté, žluté, dává to teplo a svítí to. Co je to?) nebo krátký příběh (Sára a Alex jede na výlet. Sárá leze na vysoký kopec a Alex leze za ní. Nahoře vypijí Jupíka a pak jdou dolů. Je tma a tak jedou ...). Je to dost těžké najít vhodná slova a vhodné téma, ale s nějakou tou pomocí jí to čtení docela jde.

S angličtinou je to horší. Moje čtení není zrovna nejlepší, přece jen má výslovnost "lehce" pokulhává a nechci kazit tu Alexinu. Ale zkoušíme to. Anglické nápisy jsou všude a v knihovně mají spoustu jednoduchých a krátkých knih pro začínají čtenáře a tak se snažíme. Nemám žádnou metodu, když narazíme na nové slovo co zní jinak než se píše, tak ji opravím, ale nevysvětluji. Snad jí to ve škole za pár let vysvětlí.

Její vášeň ve čtení s Honzou rádi podporujem, ale trochu s obavami sledujeme její další vášeň -oblékaní. S tím, že kalhoty na Alex dostanu jen na sport u kterého je to opravdu nutné, se pomalu smiřuji a místo tepláků spravuji většinou sukně. Těžko si prosazuji alespoň právo veta na výběr šatů kvůli povětrnostním podmínkám. Naštěstí si ještě stále hájím právo na můj vlastní výběr. Sice už tu byli pokusy o moje přeorientování na sukně nebo šaty, ale zatím odolávám. Držte mi palce.

Někdy je to legrace tu naši malou brebtu poslouchat. Třeba, když jí ráno nechávám ve školce. Nejenom že musíme projít rituálem pusinek a objímaní, ale navíc si musím vyslechnout rady typu: "Nikde nenabourej, nikoho nepřeválcuj, jezdi rychle, ale když tam bude omezení rychlosti, tak zpomal a hlavně přijeď pro mne brzo!" (v originále: don't crash, don't roll over anybody, go fast, but when you see a speed limit slow down and come soon). Občas něco přidá, ale tohle je základ.

ps: Jedeme na višně, hurá!

  27. června

Už bylo na čase!

Konečně jsem dohnala své resty (přesuňte se zpět v čase a na stránce odrolujte dolů až na březen), čímž jsem vyčerpala energii na novější zprávy. Bohatší fotodokumentaci přiložím později, pracuje se na tom.

  21. června

Taneční představení

Letos Alex nacvičovala v baletním kroužku na velké představeni v divadle. Celé její úsilí vyvrcholilo v polovině června. V pondělí s ní Honza jel na první zkoušku v divadle, já ve středu na generálku a v pátek jsme měli představení. To trvalo skoro tři hodiny. Ne že by Alex byla tak dlouho na scéně, ale všechny taneční kroužky z její baletní školy se musely předvést a navíc pár sólistů. Alex patřila mezi nejmladší, ale zvládla to na svůj věk skvěle. Neví co je to stydlivost a nervozita. Nezamrzla, necucala si palec a ani nedělala žádné taškařice. Prostě jsme s Honzou mohli zářit pýchou. Než ale všechny holky odtancovaly to své, tak jsme byli s Honzou tancem nasyceni, ještě že se takové představení nedělá každý rok. Ale co bychom neudělali pro tu naši malou tanečnici. Však jste ji měli vidět jak zářila štěstím, když se vrátila ze zákulisí a dostala od nás kytici. Zářící Alex si musíte jen představit, protože v takový moment i ti sebezapálenější fotografové nemyslí na focení.

  květen-červen

Léto už je na spadnutí

Trošku jsme se vzpamatovali z West Pointu, natrénovali a zmokli na místních orienťácích a vyrazili jsme na další velké závody do Pensylvánie (můžete se tady mrknout na pár fotek Alex od Petra Hartmana a ještě Glenna Pipera). Tentokráte nám počasí moc přálo. Jako obvykle jsme si poklábosili pěkně česky, přejedli se zmrzliny, konečně jsme si opekli už dlouho slibované buřty a dokonce jsme se vykoupali v rybníce. Voda nebyla zrovna nejteplejší, ale Alex tam vlezla se mnou a ostatní jsme nechali brouzdat jen na břehu. Po nedělním závodě to osvěžilo lépe než ta zmrzlina. V pondělí bylo volno, "Memorial Day" (Vzpomínkový den), a nás čekal poslední závod víkendu. Bylo pěkně horko, ale nějak jsem se doklopýtali do cíle, pobrali medaile a odsvištěli si to domů, kde nás už čekalo otevřené koupaliště. Naše plavecká sezóna začala.

Studená voda v bazénu se brzy ohřála, jelikož následoval týden opravdu horkého počasí. Teploměr pomalu stoupal ke 40, všude vrčela klimatizace na plný proud. A náš oddíl pořádal v tom horku pivní orienťácký běh a piknik. Tak jsme se měli na co těšit. Komáři se chystali na hody a my se chystali na boj s komáry. Nakonec to nebylo tak dramatické. Komáry zahnal do lesa lehký vánek a repelenty. Pivo bylo studené, naše tempo pomalé, spousta dobrot na posilnění a bezva společnost. Alex utopila jednu botu, ale vylosovala pro mě pěknou cenu v oddílové loterii. Další sezóna je za námi a zase se nám podařilo vyhnout se nějaké oddílové funkci. Však nám úplně stačí příprava a realizace dětských tras. Přes léto nás čekají "jen" společné tréninkové běhy. Teplota a vlhkost stoupá, všude raší jedovatý břečťan a všelijaké pichlavé potvory a tak do lesa vyráží jenom opravdoví nadšenci. Anebo šílenci?

  kveten

Den matek

Tady v USA mě už od začátku vadilo velké zkomercializování všech svátků. V obchodech vám každý měsíc nabízí tématické sady nádobí, výzdoby domu, prostě hromady zbytečných věcí. S časem se můj názor na takovéto zpeněžení tradic nezměnil, ale jak Alex roste, jsme nuceni se tak trošku aktivně účastnit. Jako rodič jsem začala oceňovat, že se snadno dají najít témata různých projektů. A tak malujeme vajíčka na Velikonoce, dýně na Halloween, vyrábíme srdíčka na Valentýna a čtyřlístky na Sv. Patrika apod. Něco dělá Alex ve školce, něco se mnou doma.

Tento víkend mě Alex velmi mile překvapila. Nejenom, že mi od pátku slibovala překvapení, které dělala ve školce pro Den matek , ale také ráno v neděli sama vstala a nakreslila mi obrázek. Tak se potěšte se mnou. Motivem je Alexin výlet s babi a dědou do Moravského krasu. Vlevo je babička u jeskyně s netopýry a napravo je Alex s dědou.

  3.-4. května

West Point, NY

Zatímco v Čechách se touhle dobou běhává SAXBO (to jsou orienťácké závody na SZ hranici Čech s Německem), tady v USA se jezdí na West Point do státu New York. Tam se nachází slavná vojenská akademie a nadherný orientačně náročný kopcovitý terén. Organizátory těchto závodů jsou kadeti a tak slyšíte samé "Yes, sir/ma'm!", stanuje se na buzer place nebo se spí ve vojenských barákách a vše jde jak po drátku. Jinak jsou to ale normální Áčkové závody.

Počasí nám sice moc nepřálo, ale nejhorší slejvák byl jen v noci a to náš stan zvládnul bez problémů. A ranní mlha jen přidala na obtížnosti. Moc rychle se běhat nedalo díky velkému množství kamenů, skalek a balvanů. Na rozdíl od předchozích lokálních závodů jsem si dávala velký pozor abych se totálně neztratila, protože bych se mezi těmi šutry už nenašla. Teď se jen musím naučit pořádně číst kódy kontrol a třeba si příště vyběhnu i to první místo. Takhle se musím spokojit se stříbrem. Jak je zvykem na takovýchto větších závodech, zase se sešla pěkná parta Čechů a tak jsme si poklábosili pěkně česky! Trošku nevýhodou byla absence školky a s Honzou jsme se museli prostřídat v hlídání. Ale zvládli jsme to, Alex si taky zaběhala, stihla i odpolední spánek a po 4 hodinách cesty domů jsme se vyvalili na verandě a odpočívali po náročném víkendu. Už se těšíme na ty další víkendové závody za 3 týdny, určitě si zase vyběháme nějaké ty škrábance a když se to povede, tak i nějakou tu medaili.

  duben

Sama doma

Už před odletem jsem na Alex viděla, že se jí asi moc stýskat nebude. A tak se také stalo. Když jsem ji telefonovala, řekla mi takové rychlé ahoj mami, chybíš mi, já ti dám babi, ahoj, mám tě ráda a frnk. Každý den prožívala nějaké dobrodružství. S babi jezdila na výlety, s dědou na kole, navštívila babičky, tety, strejdy, sestřenice, bratrance, ovečky, slepičky, Moravský kras, ZOO, hrad, bazén, poznala nové kamarády, prostě takové bezva prázdniny. Zato mě se stýskalo od chvíle, kdy jsem je opustila na letišti. Ze začátku bylo doma opravdu velké ticho. Ale nějak jsem si zvykla. Mohla jsem pracovat, kdy jsem chtěla. Nikdo se mě neptal, kam jsem schovala ty sudé požky a nechala jen ty liché. Nikdo mě nenutil si hrát s panenkami. Měla jsem najednou i čas na běhání, fotografování či knížku. Postupně jsem uklidila místnost po místnosti, zaběhla si 10km závod a přežila dlouhý deštivý orienťák. A také odhalila pár chyb v mém počítačovém modelu! Ale všechno jednou končí a tak jsme už zase spolu a já si užívám opravdových pus a pusinek, Honza svého pracovního kolotoče a Alex svých her a kamarádů.

Když Alex s Honzou přiletěla, tak prohlásila, že to bylo bezva, ale že příště pojedeme všichni tři. Tak se jí přece jenom stýskalo! Bylo to příjemné strávit nějakou tu chvíli sama, ale ještě lepší je mít je zase oba dva doma.

  březen

Velikonoce a dál

Letošní velikonoce zajíček nenechal nic náhodě a zanechal Alex mapu označující, kde v okolí schoval pár velikonočních vajíček s překvapením. A tak Alex ráno našla dopis od zajíčka, vzala si tašku a s tátou šli na lov. Zorientování mapy Alex stále ještě dělá problémy, ale od toho měla tátu. Vajíčka se našla a tak jsme mohli vyrazit na orienťák do Westmorelandu ve Virginii. Tam jezdíváme i kempovat a tak by se dalo říci, že už to tam dobře známe. Pár velikonočních vajíček jsme ještě našli u orienťáckých kontrol na bílé (nejjednodušší) trase a tak měla Alex dvojnásobnou radost. Zato já jsem se ten den na své červené (pokročilé) trase tak hodně ztratila, že jsem ani nestihla dokončit svůj kurz v časovém limitu. Jako bych se tu už dost nenabloudila v minulosti. No, někdy se i ten tesař utne (pozn. od H.: ehm, ehm, ... ve Westmorelandu skoro vždycky).

Týden na to jsme vytáhli kola, vyměnili dětskou sedačku za tandemovou nástavu, kterou jsme přišroubovali ke kolu a vyrazili na cyklistický výlet. Alex pilně šlapala a tak jeli s Honzou jak namydlený blesk. To odpoledne jsme najeli jsme snad 20 km, Alex si to pěkně užívala a snažila se šlapat ze všech sil. Cyklistickou stezka vedla kolem potoka skrz různé menší parky a tak jsme mohli obdivovat nějakou tu faunu a flóru. Jen ke konci jsem měla pocit, že při tom šlapání usíná, protože jí hlava padala nějak na stranu. Tahle nástava funguje fakt dobře. Musíme ty kola vytáhnout častěji.

Neděle byla zase ve znamení orienťáku, tentokráte jsme naštěstí nemuseli cestovat nikam daleko. Alex zvládla ofáborkovanou a ještě navíc i bílou začátečnickou trasu. Pokud má Alex motivaci, tak už vydrží poměrně dlouho. S vytrvalostí také roste i rychlost, už to není jenom tůra lesem. Teď nám zbývá jenom ji naučit číst mapu a odnaučit sbírat či obdivovat všechny kytičky a kamínky kolem. Nevím co bude náročnější.

Další týden utekl jak voda a já už pomalu chystám Alex na cestu přes moře. Ale nejdřív si ještě zajedeme na výlet do místního parku. Taková klidná neděle. Honza odjíždí v úterý na konferenci do Vídně a bere s sebou i Alex. Zatímco Honza bude intenzivně sedět na konferenci, Alex bude v Praze s babičkou a dědou. Já zůstávám doma a plánuji intenzivně pracovat, trošku uklízet a hlavně užívat volnosti. Tak šťastnou cestu, rodino!

  31. ledna

Fakt je to už 4 roky, co si hrajeme na rodiče a Alex nám diktuje pravidla ;-)

  leden-únor

Lyžování, narozeniny a závody...

Tak jsme se tedy hezky prolyžovali do nového roku, zabalili kufry a skočili rovnýma nohama do hromady práce. Ale víkendy jsme si nenechali ujít, měli jsme nějaký ten orienťák a jak jsme jen mohli, tak jsme jeli lyžovat. Alex dostala nové lyže, tentokráte už ne žádné pro prťata ale skutečné běžky s pořádnými botami. Doma na koberci jsme je vyzkoušeli a tak nám to pak na sněhu šlo jak po másle. Vzpomínali jsme hodně na bežecké tratě v Krkonoších a na to obrovské množství sněhu. Tady jsme byli rádi za pár cm na trati. Ale byli jsme rádi i za to málo.

Kolem čtvrtých narozenin naší Alex se nám to trošku nakupilo a tak jsme neměli moc času se ani zastavit. Přijela za námi na návštěvu (polo)sestřenice Sarah s rodiči, zajeli jsme si s nimi bruslit na kluzišti, poté náš dům jako zázrakem přežil oslavu Alexiných narozenin (sešlo se u nás 13 dětí a 13 rodičů plus Alex, já a Honza) a Honza stihnul ještě ten samý víkend postavit tratě pro orienťácké závody v neděli.

Víkend nato se konaly závody na běžkách na tratích kam jezdíváme a tak jsem zase využili pohostinnosti Zuzany s Tomášem a spolu s nimi jsme vymetli na závodech spoustu medailí a trofejí. Sněhu bylo málo, a i to málo ještě tálo před očima. Myslím , že jsme reprezentovali jsme naši rodnou zem dobře. Rezervy máme ještě v Alex, ta zkoušela běžky teprve druhý den, ale příště ji už zařadíme do národního týmu také.

Jinak se v podstatě nic jiného nedělo. Když to tak shrnu, tak se střídal orienťák s lyžováním o víkendech a přes týden se dělal ten zbytek, jako práce, vybalování, praní, balení, kreslení, balet apod. Jen ten úklid musel počkat až do jara.

A pár fotek ze zimy najdete v Alexině galerii, pokud jste je již neobjevili.

  Nový rok

WEBovsky pocitadlo