prosinec

Tak se pokusím trošku shrnout, co se to vlastně s námi dělo přes zimu.

Výlet do Čech

Začátkem prosince, v době, kdy jsem myslela, že budu dokončovat svoje experimenty před odjezdem na dovolenou, nám ve škole začal vypovídat službu velký počítač, na jehož činnosti a nečinnosti závisí veškerá moje práce. Nejdřív z toho měla hrůzu, pak jsem šílela a nakonec jsem rezignovala a šla vybírat dárky. Nic není hotovo, nic není uděláno, ale co, máme letenky do Čech, tak na vše zapomenu a užiji si vánoc, šílet můžu až se vrátím. A tak se taky stalo. Den před mým odjezdem byl konečně počítač znovu zprovozněn, ale to už mě nechalo úplně chladnou sháněla jsem poslední dárky pod stromeček. Honza byl tou dobou už v San Francisku na konferenci a já jako obvykle poslední noc před odletem moc nespala kvůli balení. Ještě poslední sliby šéfovi a pak hurá na letiště. Větší zdržení při odbavování, ostatně jako vždy a pak už jen dlouhá noc v letadle, kdy mě se zavírali oči únavou, jen Alex ne a ne usnout. V Praze spoustu plánů, koho vidět, kam jít, co dělat, tak jsem byla hrozně ráda za aktivní babičku. Naštěstí Alex je velmi přizpůsobivá a nadšená a absence mámy ji ani moc nevadila. Než se Honza vzpamatoval ze svého dlouhého přeletu ze San Franciska domů, do Washingtonu, D.C., a pak hned do Prahy, měla jsem za sebou už pár bezva setkání a bezva zážitků, jako například divadlo, můj první rockový koncert (skupina Sto zvířat) apod.

V Praze jsme se zdrželi opravdu jen krátce, ono to flámování brzo unaví, když na to není člověk moc zvyklý. Zastavili jsme se ještě u kamarádů v Hoře, prokarbanili jsme skoro celou noc (Alex byla celá nadšená, že může přespat s jejich holkami), a odjeli k Jičínu na chatu. Rybník tam krásně zamrznul a do Krkonoš to bylo, co by kamenem dohodil a tak jsme si plně užívali zimních radovánek. Babička se o nás moc pěkně starala, děda pomáhal čistit led, učil Alex lyžovat, stavěl sněhuláka, krmil ptáčky a hrál s Alex hru Perníková chaloupka, kterou Alex dostala od kamarádek z Hory. Tedy nejenom on. Alex umí velmi pěkně zmobilizovat celou rodinu. A tak jsme chytali Jeníčka z perníkové chaloupky všichni.

Po Štědrém dnu, jsme zajeli na Moravu, kde se Alex s dalšíma děckama spojila a testovali odolnost chaty na Lysé a našich ušních bubínků. O tom, že ze mě moravští příbuzní zase dělali stonožku se snad už ani nemá cenu zmiňovat, ale podle mých zkušeností, zatím platí víc nohou, lepší stabilita. Asi se toho hesla budu držet dál. V Otrokovicích jsme poznali a upevnili styky s Honzovou rodinou a tradá, za další babičkou do Šumperka. Alex už začala být v unavená z toho všeho harcování, ale u babičky se hned zase rychle otrkala a zpívala s babičkou a poslouchala její pohádky.

Po tom všem cestování jsme se vrátili na chatu a užívali si zimy. Jak je to příjemné mít tak úžasně upravené tratě asi hodinku od plápolajícího krbu, maminčiny koprovky a teplé postele. A když to máte jednou za pár let, tak si toho vážíte ještě víc. Alex lyžovala a učila se hlavně s dědovou pomocí zatáčet a babička ji zase trénovala na bruslích. Tahle holka ví co chce a dokáže k tomu strhnout i ostatní.

  1. prosince

Zase jsem se jednou dobře zasmála, když mi přišel poštou objednaný gumový čudlík na foťák (čepička na nějaký kontakt. který se mi podařilo ztratit). Bylo mi to podezřelé, když za poštovné chtěli 10x víc než za čudlík, ale co jsem mohla dělat. Jenže když mi přišla tahle krabice, tak mě to opravdu rozesmálo. Je vidět, že se asi opravdu nepokouší vydělávat na balném (přiložená dvoukoruna je pouze pro srovnání, ta tam nebyla).

  18. listopadu

Začátkem října se všude začínají objevovat dýně a tak jsme si i my šli jednu koupit. Ne do obchodu, ale na pohádkovou farmu, kde kromě dýní měli také miniaturní domečky a postavičky z dětských říkanek, kozy a slepice, poníky a pštrosa, bludiště v kukuřičném poli, skluzavky, prolézačky a louku s dýněmi. Dýni, kterou jsme si tam vybrali jsme doma později vykuchali a udělali z ní takovou dýňovou lampičku Jack-O-Latern. Kupodivu nám vydržela až dodnes. Ne jako loňská, kupovaná v obchodě, která shnila po 14 dnech.

Podzim se krásně vybarvoval a tak jsme se rozhodli letos ještě jednou kempovat. Vyjeli jsme na Dolly Sods, taková náhorní planina, kde nás touhle dobou před dvěma lety překvapil sníh. Letos jsme tam chodili přes den jen v tričku. V sobotu jsme se cestou zastavili v jeskyních Smoke Holes, kde místní Indiáni kdysi dávno udili maso a tak se jeskyním začalo říkat Kouřící díry. Po nich tam běloši pálili ohnivou vodu a dnes tam jezdí turisti obdivovat krápníky.

Po průzkumu jeskyní jsme vyjeli na Dolly Sods a šli jsme hledat místo na přespání. Je tam sice jeden jednoduchý kemp, ale smí se tam také kempovat "nadivoko". To znamená, že si stan musíte postavit aspoň 80m od cesty a oheň dělat jen tam, kde už je existující ohniště. A tak jsme si našli krásné místečko, vztyčili stan, povečeřeli, vyudili se kouřem z ohniště a pokochali se hvězdičkami. Alex se tentokráte beze slova nasáčkovala do spacáku se slovy, že je z ní mořská panna (nohy ve spacáku-mumii prý vypadají jako ocas) a spokojeně usnula.

Ráno jsme se zašli podívat jestli na sezónní ornitologické stanici ještě odchytávají a kroužkují ptáčky a ejhle, měli jsme štěstí. Sice měli to ráno jen pár odchytů, ale jednoho ptáčka chytili zrovna, když jsme tam byli. Okroužkovali ho a dali ho Alex podržet. A ptáček udělal frnk dřív než jsem stihla stisknout spoušť na foťáku. Zbytek dopoledne jsme strávili lezením po balvanech (já a Alex) na Medvědí skále a focením barevného listí (Honza). Oběd jsme si schroustali v parku u řeky a pak hurá domů skrz houstnoucí silniční marmeládu (volně přeložen "traffic jam").

Poslední sobotu v říjnu jsme doma měli veselo. Sešli se u nás moji spolužáci na halloweenové party. Naštěstí to byla takzvaná "pot luck" party, volně přeloženo "co kdo přinese - to se sní", a tak jsem místo vaření mohla do poslední chvilky pracovat na výrobě kostýmů a hrát se s výzdobou pavoučího dortu. Alex byla princezna baletka a Honzovi jsem ze starého závěsu a jeho běhací moirové čepičky vyrobila princovský převlek. S mým čarodejnickým převlekem bylo asi nejmíň práce. Zjevně mám na tuto roli přirozené vlohy. Jen Alex jsem se moc nelíbila, prý jsem byla "scary" (strašidelná) a hned jak hosti odešli mě poslala si umýt můj krásně zelený obličej.

Vlastní halloween pak proběhl vcelku hladce. Alex sice dostala spoustu sladkostí od sousedů na "Trick or Treat", ale vcelku snadno sem ji přesvědčila, že se o ně podělí s ostatními dětmi na orienťáku a daruje je jako odměnu pro děti za účast. Táta-princ ji doprovodil a já rozdávala sladkosti dětem a opíjela sousedku svařákem. Paráda.

Závěr týdne byl trochu hektický. Čekalo nás mistrovství US v orientačním běhu organizované naším domácím klubem. A tak nás kromě spousty běhání a bloudění čekalo mnoho práce s převážením, kontrolováním, focením, předáváním cen a jiných veledůležitých věcí. Alex, která začala týden se zvýšenou teplotou a kašlem, přežila nocování v malé nevyhřívané chatičce dobře a vychutnávala si víkend jak se dalo. K obědu párek v rohlíku, malý orienťák pro děti a pošťuchování s kamarádem Maxem ji vždy tak utahalo, že ani nevynechala odpolední spánek. Mě se v pátek podařilo zvítězit ve sprintu a tak jsem dostala na sobotní oslavě zlatou medaili. Je tedy ze mě mistryně USA v orientačním sprintu pro mou věkovou kategorii (F-35). Co na tom, že ženský v mým věku jsou buď líné běhat nebo tak dobré, že závodí v elitní kategorii, medaile je doma a to se počítá.

Ovšem v sobotu a v neděli jsem si šla vyzkoušet trasu pro eliťáky a tak moc se mi líbila, že jsem tam strávila pár hodin. I nějaká ta kapka krve padla. Obzvlášť v sobotu byl ten les takový nějaký moc hustý. Pokud by vás zajímali fotky, můžete se kochat opravdu dlouho, jelikož jich bude určitě přes 500 (našich je tak polovina) na flickr.com. Jestli vás zajímá jen něco, vyberte nad náhledy tags a zvolte si klíčové slovo (např. merka). Nebo chvilku počkejte a já něco brzo vyberu do alexiny galerie.

ps: Už jsem ty slibované fotky vybrala a přidala k tomu pár dalších navíc :-).

  31. října

 5. října

Zase o rok moudřejší

AlexZačátkem září jsem si připsala další rok do svého "životopisu". Jako obvykle jsem se snažila vyjet někam do přírody. Kdysi to bývávalo lezení, poslední dobou převládá bloudění po lese. Stejně tak jako v loni jsme tedy využili nabídky sousedního orienťáckého oddílu a zúčastnili se tréninkového víkendu. Nalákali jsme tam ještě další české známé aby bylo ještě víc veselo. A bylo. Páteční noc jsme zalili tekutými domácími hruškami od strýce, aby se nám celou sobotu pěkně běhalo na čerstvém vzduchu. Večer jsme šli trošku pobloudit na noční orienťák a Zuzana nás pak ohřívala svařákem. Alex tak měla vyjímečně velmi pozdní večerku. Statečně zvládla najít se mnou všechny kontroly a pak jsme si hráli se svítícími tyčinkami a foťákem.

Víkend nato jsme se seznámili s dalším ne příliš příjemným dotykem přírody. Nedělní orienťák začal bezvadným počasím. Dětská ofáborkovaná trasa slavila úspěch díky zajímavému terénu náročnému pro dospělý doprovod.Popadané větve a stromy vytvořili na polovině trasy krásnou prolézačku pro děti a pro jejich maminky a tatínky velmi náročnou překážkovou dráhu. AlexA zatímco jsme byli na trase my, Alex si hrála s ostatními holčičkami v lese stavěním domečku z větví a trávy. Pohoda. Jen před koncem nás jedna z maminek upozornila na chiggers. Malinkaté potvory (<1mm), které se zakousnou vypustí vám do kůže nějaké enzymy, které jim připraví večeři a po té večeři vás opustí, celková doba přípravy večeře plus večeře sama trvá asi tři hodiny. Zbytky vám ale zůstanou v kůží a to vám za pár dnů způsobí šílené svědění. Žádné přenosné choroby, jen malinké svědící pupínky. Honza i já jsme jich taky pár pohostili a tak vím o čem mluvím. To trvá asi tak týden. Pár desítek jsme našli na Alex už na místě snad ještě před jejich večeří a bohužel ještě jednou tolik doma. Jako kdyby nám nestačili na rozškrábání obyčejné komáří štípance! Naštěstí je to velmi sezónní záležitost, my osobně jsme se s chiggers setkali až letos.

AlexDalší takové přírodní zlo tady je druh jedovatého břečťanu, poisson ivy. To si Alex na vlastní kůži zkusila začátkem léta, mě to úplně stačilo z druhé ruky. Když se takového jedovatého břečťanu dotknete, ať už přímo či zprostředkovaně (třeba přes bundu, kterou jste měli na sobě), tak se zprvu nic neděje. Ale tak za tři dny se vám vyskytne na tom místě nepříjemně svědící vyrážka, která se snadno roznese. Je způsobena olejíčkem z té rostliny, jenž se snadno přenáší a nedá se smýt jen tak. Ani se mi nechce vzpomínat na ty probdělé noci, kdy jsem Alex hlídala, aby se ve spánku neškrábala. Skoro týden jsem s ní byla doma abych jí mazala všelijakými mastmi, ale hlavně hlídala, aby si to dál neroznášela. V místní lékárně mi jedna "chytrá" hlava radila, že mám Ale svázat ruce, ha ha. Ale jinak je tu příroda celkem přátelská ;-), až na nějaká ta klíšťata a komáry, jedovaté hady a pavouky.

AlexPoslední víkend v září jsme strávili v Severní Karolíně. V sobotu jsme se nejdřív zastavili na orienťák na kanoích. Počasí se zase, jak je teď obvyklé, na víkend vydařilo a naše týmová spolupráce byla perfektní. Honza na přídi dohledával kontroly na suchu, uprostřed se Alex snažila znestabilnit loď anebo brzdit pádlem a já coby nezkušený kormidelník, se snažila stáčení lodě vymlouvat na protivítr. Výsledky sice ještě nemáme, ale třeba na nás zbude aspoň ta bramborová medaile.

Po orienťáku jsme už jen kousek popojeli k mé sestřenici. Děti si krásně hrály, my s Táňou klábosily skoro bez zastavení a manželé se snažili před námi schovávat, aby jim nebrněli s toho našeho drmolení uši. Zašli jsme se podívat do Kidsenses (dětský dům, viz dubnové zápisky), kde jsme udělali spoustu bublin a fotek. Škoda jen že je to tak daleko.

  26. září

WEBovsky pocitadlo