Různé
červen-srpenPrázdniny
Už je na čase abych zase něco napsala a tak se pokusím pokračovat v událostech tak jak se staly od posledního zápisu.
Od nového roku jsme se snažili všichni tři trénovat na umělé stěně a tak nás to lákalo na opravdové skály. Vybrali jsme si oblast, které s Honzou poměrně dobře známe, Seneca Rocks ve West Virginii, namotivovali Alex a vyrazili jsme. Počasí bylo ideální na lezení i na túry, řeka dobrá na osvěžení, prostě jsme si pohodově otestovali, co Alex na opravdové skále zvládne a co ne. Honza si vyzkoušel spaní v hamace. Já si myslela, jaké to bude žůžo, když budem mít s Alex stan jen pro sebe a to byla chyba. Ráno jsem se vzbudila celá rozlámaná a přikrčená na straně, zatímco Alex hravě okupovala zbytek stanu. A tak jsem se zase jednou přesvědčila že na velikosti opravdu nezáleží.
Jak přes léto dozrávalo ovoce, tak jsme si několikrát zajeli na farmu nasbírat čerstvé višně, borůvky apod. Některé farmy v okolí zde umožňují samosběr, alespoň Alex ví, že ovoce neroste jen v supermarketech. Docela si to užívám i já. Sbírání kanadských borůvek má své výhody. Nejenže jich máte za chvilku pár litrů, ale dokonce se pod takový keřík schováte do stínu, tedy Alex se schová. A ty koláče potom, mňam!
V červenci nás přijeli navštívit moji rodiče a tak jsme tu měli veselo. Alex je vzala na svoji baletní hodinu, na maliny, mastila s babičkou karty ostošest a nutila i dědu hrát Člověče nezlob se. Najali jsme si chatičku ve Westmoreland parku ve Virginii, kde jsme strávili pár dnů túrami po okolí, hledáním žraločích zubů, plaváním, hraním si na pláží, ježděním na kanoích, opékáním buřtů, grilováním a pozorováním světlušek před zalezením do pelechu. A samozřějmě hraním karet a jinych her.
Jak naši odjeli, čekaly mě tři týdny vysedávání na školení o asimilaci dat, které bylo organizováno na naší katedře a kde jsem plnila navíc funkci webmastera a fotografa najednou.
Honza mezitím vylepšoval bydlení. Vyvrbil se z něj skvělý elektrikář, když nainstaloval po celém domě stropní ventilátory se světly. Snížil se tak nejen hluk v domě ale i účet za elektřinu. Jo, kdo umí, ten umí a když něco neumí tak si přečte manuál :-). Také jsme trošku zvětšili naši obytnou plochu, nechali jsme si v červenci přistavět verandu. Máme teď dveře z kuchyně přímo na verandu, kde je dost místa na malé posezení, velkou hamaku a ještě tam zbývá místo na hraní nebo malý nafukovací bazánek pro Alex. Moc se mi to líbí, neboť Alex tak může být venku, zatímco já vařím večeři, či se čvachtá v bazénku a já si v poklidu, který většinou vydrží tak 2 minuty, čtu vedle v hamace.
Víkendy jsme měli občas obohacené podvečerními orienťáckými tréninky, které díky domáckému složení byly ukončeny společnou večeří někde v restauraci nebo na něčí zahradě. V létě je tu totiž moc teplo a tak běhají jen orienťáčtí závisláci anebo blázni.
Občas jsme si našli chviličku i na jiné věci než práci a běhání. Napřiklad jsme se podívali na výstavu domácí zvěře spojenou s koňskými dostihy a poutí. Alex fotila jednu nazdobenou krávu za druhou a záviděla holčičkám, které soutěžili na ponících. Z dostihů opravdových koní ji asi nejvíce zaujali barevné návleky, které tamní koně měli na dostizích.
Několikrát za léto jsme se podívali na výstavu motýlů. Je to takový malý ráj pro mě, coby fotografa, který nerad zahradničí a přitom má rád kytičky. Vedle skleníku s motýly jsou totiž krásné zahrady, kde velmi často mění květinovou výzdobu. Nejobtížnější je ale skloubit fotografování a Alex, a tak jsem ji trošku obalamutila. Do ruky jsem ji dala náš maličký digitál, ukázala, jak se zapne, vyfotí a vypne a vypustila ji mezi motýly. Bezvadně to fungovalo. Alex brzo odkoukala co a jak a s nadšením se vrhla do fotografování. Spolu jsme tak nafotili spoustu motýlů. Alexiny fotografie měly sice větší procento neúspěchu, ale to bylo dáno i nefér podmínkami. Zatímco její krabičkový digitál ostřil kam chtěl a na display nebylo přes slunečné počasí moc vidět, já měla pořádnou zrcadlovku s průhledovým hledáčkem a makro objektivem. Na fotky nejen z motýlí výstavy se můžete, jestli jste to ještě neudělali, mrknout do letní galerie.
5. červnaLéto je tady
Konec semestru jako jiný, hektický. Rušnou orienťáckou sezónu jsem obohatila 10km závodem na Capitol Hill v centru D.C. Zlepšila jsem se asi o minutu oproti loňskému roku, ale to mi na vítězství ještě pořád nestačilo. To víte, člověk snadno zapadne v takovém skoro 3000-vém davu běžců. Orienťák poté jsem taky ustála, nebo spíš ušla, přestože jsem se opravdu snažila ztratit. Díky pokročilému stáří mapy to bloudění nebylo až tak těžké. No a nakonec jsem ještě šla s Alex její ofáborkovanou dětskou trasu, protože Honza si mezitím zvrknul kotník. Uf, to jsem se ale pěkně unavila.
Alex dokončila svůj první semestr baletní školy. Své baletní a stepovací batolení ukončila třída malým představením pro rodiče. Alex dostala jako jediná medaili za 100%-ní účast a tak byla na vrcholu blaha. Celý rok totiž obdivuje vystavené trofeje v tanečním studiu a slibuje, že taky jednou takovou dostane až bude větší. No snad ji život nezklame. Fyzicky a geneticky má naše dítě k baletu dost daleko, naštěstí v jejím věku se alespoň ta snaha počítá. Ale stejně u toho vypadá hrozně roztomile, že jo?
Po tropických vedrech jsme se poslední víkend lehce zchladili v dešti tropické bouře "Barry" na zavěrečném závodě orienťácké sezóny nazvaném "Beer Chase" (Pivní honba). Podobalo se to běhání ve sprše. My obrýlenci jsme měli menší handycap v podobě zamlžených a mokrých brýlí. Běželi se tři kola a při každém průběhu startem jsme dostali novou mapu a kelímek s pivem. Měřil se čas nejen mezi kontrolami ale i jak dlouho vám trvalo vypití kelímku. Slabé nátury mohli pít colu nebo něco jiného, podobně odporného. Na orienťák jsme vytáhli s sebou i naši návštěvu. Tomáš se tak po mnoha letech mohl přesvědčit, že orienťák je stále stejná psina, dokonce i tady v USA a Zuzana si v potocích dešťové vody chladila svúj bolavý kotník. Bylo to fajn a jen vytrvalý déšť a zima nám zkrátili oddílový piknik. Honza si vyzvedl cenu za nejobodovanějšího člena oddílu a jeli jsme se domu vyspat z pivního opojení.
15. květnaDoháním resty
Konečně jsem doplnila fotky do naší galerie. Pár jsem jich ještě šoupla do zimy a pro zbytek jsem udělala novou kategorii JARO 2007.
9. květnaZahajení školní výstavy
Na konci semestru máme společnou třídní výstavu v jednom kulturním středisku. Na fotce můžete vidět jak řečním na zahajovací recepci, naštěstí jenom krátce. A za mnou můžete zahlédnout moje 2 výtvory ze 4 vystavovaných (vpravo na kraji). Pokud vás zaujaly a chcete vidět více mých fotografií, můžete se podívat na náhled mojí knížky.
19. dubnaDomácí úkol z fotografie II.
Další domácí úkol: pohybová studie a rychlost závěrky. Výsledkem je zamrznutý pohyb (krátký čas) nebo pohybově neostrá postava (dlouhý expoziční čas; v tomto případě jsem si ještě trochu přibleskla a jelikož blesk trvá velmi krátký okamžik je v té rozmáznuté poloze jeden výraznější obrys).
17. dubnaDomácí úkol z fotografie
Tady máte malou ukázku mého domácího úkolu. Jako obvykle jsem si to nechala na poslední chvíli, tak jsem si vzala s sebou foťák na dětské hřiště a Alex mi pomohla ten domácí úkol udělat. Zadání se týkalo kompozice: porušení základních pravidel. Zkuste si tipnout, co je proti pravidlům. Ovšem mějte na vědomí, že porušení těchto pravidel nemusí být vždy špatné, hlavně když to prohlásíte za umělecký záměr!
14. dubnaOtázky, cestování a velikonoce
Měsíc uplynul jako voda a tak je na čase něco sepsat. Začnu třeba tím, že jsme až po uši ve fázi "Proč?" a "Co to je?". Ještě donedávna jsem se těšila na toto zvídavé období, ale teď vidím, že není vše tak růžové jak se zdá. Každá moje odpověď vyvolá pouze další otázky. Co mě někdy zachrání, že jí po několika odpovědích předhoním a zeptám se jí na něco já. Třeba od původní otázky: "Proč ten les roste tady?" (jak já to mám prokristapána vědět?) se dostaneme k otázce: "Žije veverka/velryba/tučňák v lese?" To už ví a tak i mě někdy zkouší jestli vím já. Ideální řešení. Ale jak určitě mnozí už poznali, není to vždy tak snadné. Ne vždy vás napadne něco vhodného a ne vždy na to máte náladu. Ale to už je jiná věc. A jak to zvládáte (zvládli jste) vy? Rady zkušených rodičů ráda uvítám.
O jarních prázdninách jsem s Alex zamířila navštívit rodinu mé sestřenice Táňi. Honzu jsme nechali pracovat a vydali jsme se na dlouhý výlet autem sami. Cestu jsme přežili díky DVD přehrávači a spánku s minimálním počtem zastávek a užili si přes dva dny teplého jižanského počasí. S obdivem jsem omrkla malé fotografické, malířské a tiskové studio, které si Táňa s Tomem založili. Jejich dcera Sára vzala Alex sebou na skautskou schůzku, kde se zrovna učili jak uplést copánek a taky nám ukázala místní dětský dům, plný her, hraček a zajímavostí. To bylo něco i pro mě. V jedné místnosti byla třeba sámoška a tak jsme nakoupili nějaké plastové rohlíky a jablka, u zubaře jsme poskládali zuby do pusy (taky plastové), zahráli jsme si na televizní hlasatelky, předvedli divadlo, udělali tornádo, vlezli do bubliny atd. Zkrátka, měli jsme se tam moc dobře.
Velikonoce nás překvapily malou sněhovou nadílkou. Stejně jako vloni jsme udělali pro děti hledání vajíček plněných sladkostmi a malými drobnostmi v podobě balónků, prstýnků, sponek, samolepek apod., které tu utrousil velikonoční zajíček (co má společného zajíc s vajíčky se mě neptejte, to opravdu nevím) a s Alex jsme i pár skutečných vajíček namalovali a obarvily. Měla z nich takovou radost, že je začala pojídat i se skořápkou. Statečně zchroustala skoro půlku, než jsem na to přišla a trpělivě ji vysvětlovala, že ta pomalovaná skořápka se opravdu musí oloupat a pak teprve může vajíčko sníst. Nechtěla, ale nakonec se sama přesvědčila,že oloupané je opravdu lepší.
Teď nás čeká upršený víkend. V neděli si užijeme asi spoustu legrace. Tento víkend je orienťák pořádán v oblasti, kde je vždycky moc vody. Malá jezírka, kanály, potůčky, zaplavené cesty apod. Přidejte ještě spoustu ostužin a jiných příbuzných trnintých potvor všude kolom a navrch zákopy, hromady a díry, coby památka ne nějakou těžební činnost. To zní dobře, že? Alespoň jsem konečně koupila pro Alex holínky.
ps: Tak a je po orienťáku. Celou noc a celý den intenzivě pršelo a tak se z jezírek stala jezera, z kanálů potoky a z potoků říčky. Slovo louže ztratilo svůj význam a kdyby tam nebylo tolik trní a taková kosa, cca 8C, tak bych si pochvalovala, jak krásně jsem si vyprala boty. Tedy nejen boty. Plavání jsem ale nezkoušela, když mi voda sahala až po prsa, tak jsem vyměkla a šla hledat "brod" o kousek vedle. Vlastně ani nevím proč, v tu dobu už na mě díky dešti stejně nebyla ani nitka suchá. A abych té vody neměla málo, tak jsem se doma naložila tak na hodinu do horké lázně. Jó, není voda jako voda.
10. března
Tak konečně trávíme po dlouhé době víkend částečně doma a tak se pokusím dohnat své resty. Nevím jak to dělají jiné rodiny, ale já to prostě nestíhám. Ve čtvrtek nakoupit, v pátek zabalit, připravit svačiny, sobotu a neděli trávit špiněním prádla, protože co jiného běhání po lese, lyžování a vyvádění na sněhu je, v pondělí se vzpamatovat, v úterý vybalit, středa začít prát, ve čtvrtek nakoupit a vše se opakuje. Mezitím ještě na stěnu, balet a návštěvy Alexiných kamarádů (o práci raději nemluvě). Tohle by ještě šlo, ale jak jste si všimli z toho kolotoče vypadl úklid, čas na psaní deníku, čtení knih apod. A tak to řešíme jak se dá. Deníček musel počkat, knížky nečtu, ale poslouchám na CD, když se někam přesunuju v autě nebo vařím (ještě štěstí, že má naše knihovna takový výběr) a do úklidu jsme aktivně zapojili Alex.
No trochu přeháním. S nepořádkem bojujeme pořád. Alex si ale teď ochotněji uklízí své hračky, protože se k nám nastěhoval "toy-monster" (hračkožrout) a ten všechny neuklizené hračky v noci sežere. Takhle se Alex ztratili např. 3 sloni. Pár dní z toho byla celá pryč a tak mu napsala dopis (nakreslila tři slony a podepsala se) a rodičům slíbila, že si je bude uklízet, no a tak jsme přesvědčili naše domácí strašidlo aby slony vrátilo. Od té doby ji večer stačí jen připomenout, co se stane neuklizeným hračkám a hned si je jde bez odmlouvání uklidit. Jak je ta dětská fantazie úžasná.
Začátkem ledna začala Alex chodit na balet. Původně jsem s ní chtěla chodit plavat, ale z technických důvodů jsme skončili u baletem. Navíc Alex se pořád vykrucovala před vypnutou televizí, kterou používala jako zrcadlo a tak jsme jí dali příležitost. Kousek od nás je malé taneční studio, kde mají kurzy pro děti už od 3 let. Hodina se skladá z 20 minut baletu a 20 minut stepování. A tak dostala k narozeninám od nás baletní cvičky, růžový dres s krátkou sukýnkou a speciální boty na stepování a každý pátek odpoledne jí Honza vozí na hodinu. O 6 malých baletek se stará 1 paní učitelka a dvě pomocnice, zřejmě studentky. Nejdříve mají malé baletní rozcvičení, pak nacvičují krátké tanečky no a pak se přezují do stepovacích bot a stepují. Výsledek není perfektní, ale je to roztomilé. A Alex se to moc libí.
O vánocích jsme se rozhodli s Honzou, že se pokusíme zase o nějaké to lezení. Alex dostala k vánocům sedák a tak všichni tři se pokoušíme chodit pravidelně lézt na umělou stěnu. Honzovi to teď už leze moc pěkně, uvidíme jak mu to půjde venku. Alex to střídá. Někdy má lezecí náladu, někdy se chce jen pohoupat, ale získává postupně určité základní návyky a to je důležité.
K zimě patří lyžování a tento rok jsme si ho konečně užili. Ne že by nám tu v Marylandu tolik nasěžilo, to ne, ale podařilo se nám dostat několikrát na naše oblíbené běžecké tratě (jedny ze dvou v širokém dalekém okolí) v Pensylvanii. 
Cesta je dlouha asi 300km a tak jsme uvítali možnost přespat u hodných lidí. Bylo to moc bezva, hlavně napodruhé, kdy jsme potkali další Čechy. Svět je malý a tak se z nich vyklubali známí našich známých z Prahy. Takhle dobře jsme si už dlouho nepokecali. Dobré jídlo, příjemná společnost a hodiny utíkali jak o závod. Ani únava z lyžování na nás nepadla. Tedy aspoň ne ten večer. Druhý den mě Zuzana na lyžích pěkně prohnala a Tomáš, coby bývalý trenér, nám poradil co vylepšit na naší lyžařské technice (tedy kromě jasně nedostatečné fyzičky :-)). Alex si zimu také užívala. Přestala se bát sáňkovat a ke konci se klouzala i po břiše hlavou napřed. Na lyžích se pokoušela sjíždět krátké kopečky a smála se tomu, když spadla. Jen ve stavbě iglů, pevností a sněhuláků jsme letos neuspěli kvůli nevhodnému sněhu. Nevadí, myslím, že jsme si to stejně užili všichni tři.
Pokud jste se mrkli na fotky, tak jste také viděli, že jsme nezanedbávali ani orienťáky. Zaběhli jsme si na místních závodech a dokonce jsme si zajeli na jeden i do Severni Karolíny, tzv. A-čkový závod. Dnes jel Honza "stavět" trať na příští víkend a my s Alex jsme měli "odpočinkový" den na nákupech, v knihovně a dětském hřišti. Snad se mi povedlo i nafotit můj domácí úkol, zase jsem se totiž zapsala do kurzu na focení. Tentokráte s tím, že pomáhám jako tzv. TA (teaching assistent, taková pomocná ruka učitelky).
Zítra je ale neděle a tak hurá na orienťák!
15. únoraNic nového se zatím nedočtete, tak se alespoň mrkněte na nějaké fotky, ať vidíte co děláme, když zrovna nevysedáváme u počítače. A ještě další fotky z posledního orienťáku, po kterém jsme měli oslavu poloviny sezóny (tady se neběhá orienťák v létě, neboť je velké vedro). A když už přišla řeč na ten orienťák, tak se jestě podívejte na stránky orientačního běhu pro malé děti tady u nás. Obojí, stránky i ty orienťáky pro děti, je výsledek Honzova a mého snažení.
Oslava 
Top 1010 oblíbených vět aneb testy trpělivosti
Já sama! Jak moc jsem ještě nedávno toužila po osamostatňování našeho potomka, ale bohužel jako všechno to má svůj rub i líc. Je to moc milé, když vám dítě začne pomáhat třeba při úklidu, sice vám to pak trvá nejmíň tak dvakrát déle, ale holt se to musí nějak naučit. Navíc můžete tajně doufat, že mu ten pozitivní vztah k úklidu ještě nejakou dobu zůstane, ha ha. Ale představte si, že nemáte zrovna moc času a vaše dítě takovou samostatností jen hoří. To je móc dobrý test na sebeovládání.
I can't (To nejde)! Tato věta má hned několik významů. Ten zřejmý, že to opravdu nejde, je většinou následován další akcí od frustrovaného funění až po nešťastné rozplesknutí se na podlaze. Někdy to ovšem znamená "Já nechci!", a na vás je zjistit co. Třeba si najednou neumí obléknout tričko. Normální věc, kterou už dávno umí. A tak se z vás stane na chvilku detektiv a zjišťujete zda tričko má dobrou barvu nebo se nechce jít do školky apod. A zase jsme u toho sebeovládání a času. Najít důvod, analyzovat situaci a zvolit to správné řešení. Uf!
I want (Já chci)! Bonbónek, pohádku, panenku atd, prosím (často opomíjené).
I don't want to ... (Já nechci)!
Spát, oblíkat, večeři atd.Ještě ne!
Spát, oblíkat, ...Mami, it's wake up time (Mami, vstávej, už je budíček)! Tak tohle je krutá věta. Jsou věci na které si opravdu nezvyknu. A vstávání je jedna z těch nejhorších. Ranní ptáče možná doskáče dál, ale taky dřív chcípne, tohle je rčení pro mě. Už dávno jsme si s Honzou rozdělili některé povinnosti a z praktických důvodů se ráno o Alex starám já a Honza má večerní šichtu. A tak ráno co ráno slyším už v polospánku cupitání nožiček, otevírání dveří a pak tu hroznou větu. Žádné lákání do maminčina pelechu nepomáhá, je prostě ráno a je čas si jít hrát!
Táto, get me (Táto, chyť mě)! Hra na honěnou s tátou až se třese celý dům. Hlavní účel je nechat se chytit od táty.
Táto, do funny things (Táto, pošťuchuj mě)! Hlavní účel je nechat se od táty zlechtat, vyhazovat, věšet za nohy, nechat si vytřást duši apod.
Pomóc-Help me! Křičí, když vyleze do skříně na horní polici aby dosáhla na bílé šaty s růžičkami a neví jak dolů apod.
Give me a hug (Pojď se přitulit)! Ta nejlepší odměna za rodičovskou trpělivost.
Nový rok