Různé
3. červnaA jsou z nás kačeři!
Nedávno jsme s Alex objevili novou aktivitu. Jedná se o "geocaching" (vyslovte geokešing). Jde vlastně o takové celosvětové hledání a schovávání pokladů. Na internetu se zaregistrujete na www.geocaching.com, vyberete si poklad-kešku, který chcete najít (nejčastěji podle polohy), vezmete se GPS (přístroj, který vám umožní najít místo podle zadaných souřadnic), zadáte souřadnice, prostudujete mapu a jde se. Kešky bývají různé velikosti, od malých krabiček velikosti 1 kubického cm, přes bývalé kontejnery na kafe, boxy na svačinu až po speciální časové kapsule. Když kešku najdete, uvnitř najdete takzvaný "log-book", což je nějaký záznamník, kam se zapíšete na důkaz toho, že jste danou kešku našli. Podle velikosti nalezeného pokladu můžete uvnitř také nalézt nějaké tretky, které můžete vyměnit za jiné a pak vrátit poklad do původního úkrytu.
Dětem se takové hledání pokladů líbí, je to dobrá motivace, jak je dostat ven. Nadšeně hledají i samotní dospělí. Podobný poklad si můžete udělat sami. Vezmete nějaký vodotěsný kontejner, najdete vhodné místo, naplníte a pak publikujete polohu vašeho pokladu na internetu. Funguje to poměrně dobře, občas nějaký ten poklad ukradnou piráti (ať už schválně, nebo jen z neznalosti), ale denně se objeví spousta nových. A proto prosím, když někde najdete krabičku ve které je něco o geokešingu, vraťte ji prosím na původní místo.
Kešky jsou všude. Ve městě, v lese, v parcích, pod vodou, v pouštích, v Austrálii, v Hostivaři i na Antarktidě. Prostě lidi si hrají rádi a všude. My jsme se dozvěděli o geokešingu od kamarádů z Čech už dříve, ale neměli jsme GPS. Až letos jsem se rozhoupala a řekla si, že to zkusíme bez různých elektronických pomůcek a opravdu se nám podařilo hned několik kešek najít. Někdy jsme ale neměli tak podrobnou mapu a tak jsem konečně prozkoumala mé chytré hodinky na běhání a zjistila, že kromě rychlosti a zaznamenávání mých ne příliš častých tréninkových běhů nám mohou pomoci i s navigací.
Tuto neděli jsme také vyrazili hledat se sousedkami. Holky vyluštili jednoduchý kód (posunutá písmenka v abecedě, to zvládne vyluštit i Alex) a hurá do toho! Bohužel jsme neuspěly, mám podezření, že ji ukradli nějací piráti, ale cestou jsme alespoň podali Zemi pomocnou ruku. Alex se totiž ve školce učila o "Earth Day" (Den Země) a jak se má udržovat pořádek a třídit odpad. A tak té naší planetě pomáháme. Vlastně i to je součástí geokešingu, tzv CITO: Cache in Trash Out (ve smyslu najděte si kešku a odneste odpad).
Pokud jste se už zapojili také, dejte nám vědět, rádi pak s vámi vyrazíme. Než se tak stane, klidně se podívejte na náš geokeškový profil a těch pár fotek, které tam máme. Snad se nám to bude pěkně rozrůstat. Pro ty nezapojené snad brzy přidám nějaké fotky do galerie. Buďte prosím trpěliví.
29. dubnaKlídek?
Tak jsem se těšila na klid, který tu zavládne, až tu budu sama. Doma jsem si klidu ale moc neužila. Moje dizertace mě plně zaměstnávala, velkou výhodou bylo to, že jsem mohla pracovat, kdy jsem chtěla a nemusela dělat žadné přestávky na balet, fotbal nebo malování.
První víkend jsem jela se známými na orienťák do West Pointu, kde se každý rok konají pěkné A-čkové závody s velmi náročným skalnatým terénem v oblasti, a který je známý proslavenou vojenskou akademií. Tento rok jsme dokonce běhali sprint přímo na krásném kampusu (pár fotek jsem už dala na web do jarní galerie, hned po autíčkách a kytičkách)
. Čechy, přesněji řečeno Moraváky, se to tam jen hemžilo, neboť tam dorazil jeden "orienťácký" zájezd, který pomáhal organizovat náš český americký kamarád. Já si naštěstí neutržila ostudu a nebloudila tam jako obvykle a obsadila zase nějaké to vedoucí místo v mé kategorii.
Po návratu z West Pointu jsem rychle přebalila mé věci, popadla počítač a odletěla do Texasu za mým šéfem pracovat na dizertaci. Texas v plném květu jsem bohužel viděla jen cestou z letiště a zase na letiště. Kolem silnice se to nádherně modralo. Jela jsem na A&M Univerzitu(viz foto univerzity z pozorovací rozhledny katedry meteorologie), který je kousek od Houstonu. Houston leží hned vedle Mexického zálivu a tak žádné obrovité kaktusy kolem nerostou, krajina se pěkně zelená a teď na jaře plná jarních květů. Bydlela jsem u své bývalé spolužačky Liz a sdílela jsem s ní i její kancelář (viz foto). Malým povyražením bylo jedno večerní bruslení a večeře v mexické restauraci s margaritou. 
Tedy nevím, co lidem chutná na mexické kuchyni, už jsem jich vyzkoušela několik, ale jediné co mi na ní opravdu chutná je ta margarita. Jít bruslit na led do Texasu se vám může zdát zvláštní, ale šly jsme tam tak trochu z nostalgie. Když Liz bydlela v Marylandu, tak jsme spolu chodily bruslit místo polední pauzy, v zimě na led a v létě na inline brusle. Jenže ty se mi nechtělo tahat s sebou, spolu s přilbou a chrániči a tak jsme šly na led, kde se dají brusle snadno pronajmout.
Ještě před víkendem jsem zase zabalila počítač a tradá domů, do Marylandu. Zřejmě jsem přivezla sebou i nějaké to teplo, jelikož teploty se o víkend šplhaly nad 35 stupňů. Trošku jsem si zabloudila na místním orienťáku, trochu poklidila dům, zasadila jahody a rajčata, opravila drtič na odpadky a odtok z myčky na nádobí, posekala trávu a tak je na čase aby se ti mí dva raubíř už vrátili. Však touhle dobou jsou už někde nad Americkým kontinentem a já se samou nedočkavostí nemůžu ani pořádně soustředit na svou práci.
15. dubnaSama doma II.
Po roce Honza opět zamířil na konferenci do Vídně a tak se s ním zase svezla i Alex. Praha je coby kamenem dohodil a Morava ještě blíž a tak se babičky, bratránci a sestřenky mohou znovu těšit nebo se hrozit jejich návštěvy.
A zatímco se ti dva nacpávají čerstvých rohlíků a maminčiny svíčkové (to ze mě mluví čirá závist), já se snažím pracovat jak se jen dá, sama, bez pusinek a vřelých náručí. Je pravda, že mě ubyla spousta povinností, ale stejně je tu smutno. A tak brzo zvednu krovky do Texasu, abych mohla pracovat ještě intenzivněji přímo se svými kolegy jenž tam nedávno přesídlili. Ale ještě než poletím tak si vyfotím pár tulipánů dokud kvetou a zaběhnu si orienťák aby se neřeklo, že jsem bez své rodinky úplně ztracená a zahrabaná v práci.
14. dubnaVelikonoce
Velikonoce zde děti slaví hledáním velikonočních vajíček, která utrousí velikonoční zajíček, jak už jsem to určitě někdy dříve popsala. A ani letos jsme tomu neunikli. Dokonce jsme v rámci našeho orienťáckého oddílu sami uspořádali takové hledání vajíček týden před samotnými velikonocemi, jen jsme to trošku opepřili a tak děti hledaly vajíčka podle orienťácké mapy. Alex si toho příliš neužívala, jelikož v noci před tím jí bylo zle, zvracela a měla teplotu. Utišovala jsem jí tím, že jí ještě čeká jedno hledání a to pořádané jejím fotbalovým svazem.
Bohužel příští sobotu lilo jako z konve a byl zrušen nejen její fotbalový zápas ale i fotbalový "egghunt", jak se takovému hledání vajíček tady říká. A tak se nedalo nic dělat a se sousedkou jsme v neděli proměnily v zajíčky a uspořádali malý hon na vajíčka v sousedství pro naše smutné děti. A tak slzičky vystřídal zářivý úsměv.
Po úspěšném lovu Alex pozvala malé sousedky na čajový dýchánek. Ve svém miniaturním čajové servisu podávala čaj s mlékem a nabízela miniaturní ananasovo-mrkvové koláčky, které mi pomohla upéci den předem. Chybu to mělo jen jednu, malým sousedkám nechutnal čaj, jelikož něco takového nepijí. V Americe když už se pije čaj, tak je to čaj vychlazený a přeslazený. O kvalitě čaje se přes to množství ledu a cukru nedá ani mluvit a to je dobře protože nestojí za nic. Zřejmě od té doby, co v Bostonu roku 1773 vysypali na protest celý náklad čaje z Británie do vody, se sem žádný kvalitní čaj nedováží. A tak si naši britští přátelé vozí svůj čaj z Británie sami a já nakupuji čaj v obchodech se zahraničním zbožím. A na Alexině čajovém dýchánku se pilo jen mléko. Nechutnal jim ani Fifinčin ovocný čaj slazený medem.
Také jsme s Alex zašli do lesa natrhat narcisy. Tady opravdu rostou narcisy volně v lese. Dokonce kvetou i v tom zanedbaném kousku lesa, který roste za naším domem. Vídávám je každý rok z okna, ale až letos jsme si na ně s Alex zašli. Lesík je to pravdu zanedbaný, všude samé trní, ale co bych pro to moje dítě neudělala. Tady není jednoduché si vlastnoručně natrhat květiny. Ty rostou buď na vlastní zahrádce, to mě nehrozí, anebo je to v parku, to se trhat nesmí. Jak vidíte na fotce i tento lov na květiny se vydařil.
Jinak jsme také vyměnili bruslení na ledu za kolečkové brusle. A tak spolu s Alex pomalu trénujeme v sousedství. Alex to jde určité lépe než na kole. Nějak se ne a ne zbavit pomocných koleček. Uvidíme tohle léto!
ps: Recept na ananasovo-mrkvový koláč
3 hrnky hl. mouky, 2 lžíce mleté skořice, 1 lžička sody (takové té na pečení, čert ví jak se tomu říká v Čechách, já jsem to za mých mladých let nepoužívala), 1 lžička soli, 1/2 lžičky mletého muškátového oříšku, 1 hrnek cukru, 1 plechovku drceného ananasu, 1 hrnek jemně nastrouhané mrkve, půl hrnku oleje, 2 vajíčka, půl lžičky strouhané citrónové kůry, 1 hrnek drcených vlašských ořechů. Smíchejte nejdříve vše suché, zamíchejte, pak přidejte zbytek, zamíchejte, vyklopte do vysypaného pekáče či vyššího plechu nebo formiček a pečte při teplotě 180°C asi hodinu (záleží na pekáči). Místo ananasu se dá nastrouhat cuketa, 2 hrnky, pak bych přidala cukr, já naopak ubírám cukru, jelikož ananas je dost sladký, tak na polovinu.
7. dubnaNový koníček!
Před několika týdny Honza neodolal a koupil malý levný vrtulník na dálkové ovládaní. Jak se dalo předpokládat, dlouho ten model naše letecké pokusy nevydržel. Vyzkoušeli jsme si ho řídit všichni a šlo nám to všelijak. Druhý malý vrtulník také nedožil dalšího rána a tak se Honza rozhodl prozkoumat trh a najít něco trvalejšího. Brzo mu došlo, že pokud chce s Alex něco ovládat, musí to zatím zůstat na zemi. Do našeho autoparku tedy přibylo červené malé monstrum na ovládání. Brzy se ukázalo, že zájem je převeliký a tak červenému monstru přibyl ještě modrý bratříček. Z počátku se mi to moc nezamlouvalo, ale když Honza vzal Alex několikrát do týdne jezdit, docela se mi zalíbilo získat nějaký ten čas jen pro sebe.
Tuto sobotu mě vzali s sebou. Původně jsme sice chtěli hlavně pouštět draka v parku, ale přestalo foukat jako obvykle. A tak nakonec jsme skončili u hromady šotoliny. Původně jsem si vzala s sebou foťák na focení kytiček, ale nakonec jsme fotili autíčka. Snad dám brzy dohromady nějaké fotky, abyste viděli, jak jsme si pěkně zařádili.
2. dubnaÁčkové závody
Poslední víkend v březnu náš orienťácký klub pořádal velké oblastní závody. Ty se naštěstí konaly v parku, který se nachází asi 30 minut od našeho domu a tak jsme měli alespoň jistotu teplé a suché postele. Předpověď počasí nevypadala na víkend moc růžově.
Jako obvykle jsme měli s Honzou na starost focení závodů a pomoc při pořádání sobotního večerního mecheche. A tak jsem chodili spát pozdě, vstávali brzo a mezitím ještě závodili. Fotek jsme nafotili velkou hromadu, na některé z nich se budete někdy později moci podívat taky. A jako obvykle na orienťáku, jsme si poklábosili hezky česky. Svět je opravdu malý a Čechů je v něm poměrně dost. Náš známý Petr z Pensylvánie tu potkal svého bývalého trenéra z Čech po 30-ti letech, který tu byl na návštěvě u dcery, jenž je členkou našeho orienťáckého oddílu. Bylo by zajímavé odhadnout, jakou část české populace takový český človíček pozná. Kolikpak lidí asi tak znám?
Přestože jsme poslední dobou moc neběhali, umístili jsme se mezi svými vrstevníky poměrně slušně. Honza dozrál do nové věkové kategorie a tak se vyšplhal na zlatou příčku. Já jsem to popletla víc než obvykle, tudíž jsem mohla být ráda, že na mě zbyl alespoň bronz.
28. březnaKroužky a tréninky
Zima je dlouhá a lyžovat se nedá pořád, je brzo tma a nedá se chodit hrát ven a tak Alex vybíjela svou energii jak se jen dalo. Jako první stojí za zmínku balet. Prostě sukýnky a točení před zrcadlem je stálicí v žebříčku oblíbených Alexiných činností. Přestože nečekám, že by z ní byla baletní hvězda, doufám jen, že se ji do krve dostane vzpřímený postoj a lehký krok baletky. A navíc ji to baví a to je nejdůležitější.
Se svou kamarádkou se koncem ledna přihlásili na gymnastiku. Nejvíc si oblíbila trampolínu, ale nadšeně trénuje i kotouly, hvězdu a chození po každém obrubníku či kládě. Jenom viset za ruce se jí nelíbí a tak hrazda je to nejméně oblíbené nářadí.
Když roztála naše poslední naděje na lyžovaní, přidali jsme v sobotu hodinu bruslení. Alex totiž nechtěla jen bruslit, ona chtěla krasobruslit a já piruety opravdu neumím ani udělat ani naučit. Po 6-ti lekcích úspěšně zvládla základy a pochopila, že tvrdý led jí opravdu nic neodpustí a je potřeba začít od piky. Zimní stadion nám ale za týden zavírají a tak piruety musí počkat až na příští zimu.
Musím se přiznat, že zima byla trochu hektická. Opravdu nevím jak někteří zvládají ještě víc kroužků. 
V pondělí gymnastika, ve středu malování (takový malý kroužek pro Alex a její kamarádku Sophii, který jsem pro ně dělala u nás doma), čtvrtek balet, pátek "playdate" s Mikem (něco jako rande pro děti, jeden týden hraní u nás doma, další týden u kamaráda Mika), sobota bruslení a v neděli orienťák. Uf, jsem docela ráda, že to už skončilo. Teď na jaro nám zůstal jen balet a fotbal. A páteční rande s Mikem. A sobotní fotbalové zápasy. A orienťáky. Prostě pohoda, klídek, tabáček.
Je jaro a fotbal to je ta pravá hra na získání sebedůvěry a vybití energie. V prvním jarním zápase Alex hned ukázala, že neztratila loňskou formu a dala hned tři góly! Hurá!
ps: Chcete-li si zvětšit tu poskládanou fotku z tohoto příspěvku, klikněte na ni myší.
20. březnaAch ty kabely!
Hledám kabel. Taky to znáte? Doma máme desítky kabelů. K počítači, od počítače, k monitoru, k foťáku, k mp3 přehrávači, ke starému přehrávači, k Honzově přehrávači, k tiskárně, k telefonu, k modemu, ke sluchátkám a já nevím k čemu ještě. Samozřejmě, že každý kabel je trochu jiný. USB, FireWire, síťový, sériový, s 30ti piny, mini verse atd. A na co jsem zapoměla? Přece elektrickou zásuvku. V USA jsou samozřejmě jiné zásuvky a napětí než v Čechách a tak se nám hodí mít různé transformátory a konvertory zásuvek. A ještě třešnička na dortu-manžel milující různá elektronická zařízení. To máte zaručeně stálý příjem nových a ještě podivnějších kabelů. A tak dnes hledám jehlu v kupce sena, jeden docela obyčejný kabel. Myslím, že šanci na nalezení docela jistě zvýším, když si ten kabel koupím nový. Pak ten původní určitě objevím na zcela zřejmém místě a my budeme mít zase o kabel víc. Hurá!
10. březnaJaro?
Předpověď se vyplnila a o víkendu jsme už snídali na otevřené verandě. Venku bylo úžasných 23°C! A tak jsme vytáhli hamaku a a vegetili na sluníčku. Bohužel nic není dokonalé. Bacily, které nás už trápí nějaký ten pátek nám nedovolily si užít jarního počasí plnými doušky. A v pondělí to jarní zachvění odvál vítr pryč a tak jsem zase sundala hamaku a vytáhla teplé ponožky.
2. březnaPřekvapení
Sníh už dávno roztál a já v neděli fotila kočičky na vrbě. Jaké to ale bylo překvapení, když se večer slibovaný mrznoucí déšť začal měnit na sníh a do rána jsme krásně zapadli. A tak jsem mohla fotit ptáčky ve sněhové vánici. Školy se hned zavřely a úřady také, proto jsme v poledne vytáhli boby a lyže a Alex si šla rychle užívat zimních radovánek. To víte, tady to moc dlouho nevydrží a předpovědi se mění ze dne na den (v tom já prsty ale nemám, vážně!). Na víkend nám slibují už zase 16 °C.
17. únoraZpoždění
Jak jste si zajisté všimli, moje zápisky nepřibývají velmi často. Není divu. Hlavní součástí mého výzkumu je programování a zpracovávané výsledků počítačového modelu. A přestože mým oborem je meteorologie, dá se říci, že jsem snad poslední člověk, který ví jaké je počasí během pracovního týdne. Celý den zírám do monitoru a buším do klávesnice a tak snad nikoho nepřekvapí, že bych raději trávila večery jinak než zase zíráním do monitoru, abych probrala fotky a sepisovala deník. Na druhou stranu mám radost, když se s Alex probíráme mým archívem a vzpomínáme, co jsme dělali, kde jsme byli a tak podobně. A tak jsem se zase trošku polepšila, doplnila své zápisky a přidala nějaké fotky do galerie, abyste mohly vzpomínat a cestovat s námi. Ještě do podzimní galerie jsem přidala pár dýní a strašidel, zima je hlavně o lyžování a vánocích a fotky z Phoenixu jsou z mé pracovní cesty na západ USA.
leden-únorDomácí kolotoč
Opět jsem se doma ani neohřála (ono to ani moc nešlo, když jsem se vrátila ze sluncem prohřáté Arizony do pěkného mrazu u nás v Marylandu) a už jsme vytáhli na lyže. Chtěli jsme natrénovat pár víkendů do mistrovství Pensylvánie, kam jsme měli naplánováno zase po roce vyrazit. Pro děti založili na našem oblíbeném místě lyžařský oddíl (trochu honosný název pro skupinu asi 5ti dětí), a tak si i Alex mohla vylepšit svůj nový běžkařský styl. K mému překvapení ji to docela bavilo a tak jsme ji v tom samozřejmě podporovali, jak se jen dalo. Přes týden jsme tak kromě baletu, malování a nově přibrané gymnastiky museli ještě stihnout vybalit, vyprat, vyčistit lyže a zabalit a zase tradá do Pensylvánie za sněhem.
V tom všem shonu jsme ale nezapomněli ani na Alexiny narozeniny. Ono se ani moc nedalo, Alex vzala tyto narozeniny velmi vážně. Nejenom, že jí šlo o dárky jako ostatně každému dítěti, ale svých 5 let bere jako jasné zakončení vývojového stupně malé holky a začátek nové životní etapy velké holky. Uvidíme, zda tento evoluční krok bude mít nějaké praktické výhody. Zatím se jen vyptává, kdo bude tatínkem jejích dětí a kontroluje požární hlásiče v každém domě, který navštívíme. Prostě vyzrává.
Minulý týden se konečně konaly očekávané lyžařské závody a tak jsme mohli sklidit zaslouženou úrodu. Honza si vyjel nějaké medaile, já pár trofejí, a dokonce i Alex si odnesla medaili za to, že objela celou trasu jako úplně nejmladší účastník celého závodního pole. Sněhu bylo zase pomálu a v den závodů byl snad sníh už jen na tom jediném kopci, kde jsou běžkařské tratě.
Teď je už všechen sníh pryč a tak máme čas na nějaký ten úklid, orienťák, zpracování fotek a psaní deníčku i o víkendu. Zimu si teď můžeme jen trošku připomenout bruslením na umělém ledě.
11.-16. lednaArizona
Doma jsem sotva stihla vybalit a už jsem odlétala na meteorologickou konferenci ve Phoenixu, Arizona. A zatímco v Čechách mrzlo až praštělo, já se procházela v tričku a kraťasech mezi kaktusy. No tedy ne pořád. Konference byla velmi pestrá. Hlavně společensky. Hned první večer po skončení přednášek jsme měli párty nazvanou GOES town! To je taková malá slovní hříčka od výrazu Ghost town (město duchů). Tak se říká městům, která byla ve své době vylidněna a ponechána svému osudu, třeba jako pozůstatek zlaté horečky na západě USA. V současné době se některá města stala místní turistickou atrakcí, připomínající zašlou slávu své doby. GOES je naopak společnost současnosti, která se stará a vyvíjí meteorologické stacionární družice.
Hned u vchodu jsme dostali klobouk, šerifskou hvězdu a skleničku na slavný místní nápoj, Margaritu, a kupón na 200 hracích dolarů. A tak jsem si konečně zahrála poker, ochutnala Margaritu a viděla pár hraných salónních soubojů a indiánský rituální tanec. Prostě jsem si vychutnávala náladu zašlých dob, přestože to bylo všechno jenom jako. Ale protože jsme do Arizony přijeli hlavně za prací a ne za zábavou tak už v 9pm salón zavřeli a my jsme odkráčeli do svých pokojů pilovat své vědecké příspěvky.
Další den jsem měla jsem tak trochu štěstí, když jsem se šťastnou náhodou dostala na chvilku na fotografickou výstavu, která se konala hned ve vedlejším konferenčním paláci. A tak zatímco si moji kolegové užívali dobrého obědu, já jsem nasávala informace o nových fotoaparátech, vyslechla si pár zajímavých přednášek o focení a obdivovala všelijaká udělátka pro fotografy. Shodou okolností jedna z přednášek byla o fotografování extrémního počasí, takže jsem zase tak mimo svůj obor nebyla.
Poslední odpoledne a večer po skončení konference jsem měla v plánu ještě návštěvu botanické zahrady, kde tou dobou vystavoval své výtvory ze skla jeden sklář. Cesta do botanické zahrady se ukázala jako poměrně náročná, to víte, tady buď mají všichni auto anebo se nezajímají o botanické zahrady. A tak jsem se prošla hezky mezi kaktusy se svojí ne zrovna lehkou foto výbavou a stativem k tomu. Ale stálo to za to, však se můžete sami podívat na mé úlovky od Chihuly, tak se jmenuje ten sklářský kouzelník.
leden